Tanya neměla nikoho jiného než babičku. Nebo spíš měla rodiče, ale když jí byly dva roky, zemřeli. Táňa si je vůbec nepamatovala, znala je jen z fotografií a vyprávění své babičky Káti. Když přijel do naší vesnice, všechny dívky se za ním rozběhly. A on se zamiloval do tvé maminky, nebylo možné ji nemilovat. Byla jako bílá bříza. Štíhlá, krásná, pracovitá. A tak ji vzal s sebou do města. Ach, kdybych věděla, že se to stane, nikdy bych ji nepustila. “Teď mi na stará kolena zbyla jedna útěcha – jsi moje vnučka,” řekla babička Káťa a políbila vnučku na blonďatou hlavu.
Táňa se dívala na matčiny fotografie a chtěla být stejně krásná jako ona, aby se jí říkalo bříza. Zatím žila s babičkou na vesnici, chodila do školy a měla dobré známky. Jako všechny děti se Táňa těšila na letní prázdniny. Nejen proto, že se nemohla učit, ale také proto, že do vesnice na léto přijel Ostap. Ostapova babička bydlela ve vedlejším domě, a tak se děti hned skamarádily. “Mladí a mladí, všude k nerozeznání!” pokřikovaly za nimi sousední děti. Táňa jim nadávala a Ostap se smál. Nic nechápou,” říkával a bral Táňu za ruku, aby spolu šli na okraj vesnice. Ale to bylo dětství, kdy se všechno zdálo dětské a přirozeně jednoduché. Teď bylo Táně čtrnáct let a dokončila osmou třídu. Měla před sebou ještě dva roky školy a pak musela přemýšlet o svém budoucím povolání.
“Čím se chceš stát, Táňo?” zeptal se jí Ostap, když seděli na svém oblíbeném trávníku posetém modrými pomněnkami. Chvíli mlčela, pak utrhla květ a odpověděla: “Učitelkou, jako moje matka. Budu studovat, chodit do vesnice a učit děti. Ostap si lehl s rukama za hlavou a při pohledu na modrou oblohu, na níž poletovaly vlaštovky, zasněně řekl: “A já budu pilotem. Chci létat vysoko nad zemí jako ti ptáci a dívat se na svět jejich očima.
Táňa se usmála, Ostap byl vždycky snílek a romantik. Četl knihy o letectví a obdivoval piloty a jejich výkony. Ostap se posadil, vzal Táňu za ruku a vážně se jí zeptal: “Počkáš na mě? Podívala se mu do modrých očí jako do bezedného nebe a tiše odpověděla: “Budu. Přiblížil svou tvář k její a nesměle ji políbil na rty. První polibek je jako první zvuk novorozeného dítěte – nesmělý a naléhavý zároveň.
Když Táňa uviděla na okně kytici modrých pomněnek, kterou jí Ostap každé ráno přinášel, zaplavila ji srdcervoucí nálada. “Ty jsi moje pomněnka,” zašeptal jí a políbil ji na rozloučenou. Léto plné šťastných snů a první lásky rychle skončilo. Ostap odjel do města a Táňa na něj zůstala čekat. Psal jí dopisy, které dávala do krabice od bot.
Uchovávala tam také sušenou kytici pomněnek jako vzpomínku na jejich první polibek. A pak přišlo léto bez něj. “Je mi to líto, moje sladká pomněnko! Toto léto se musím připravit na vstup do letecké školy. Celý den sedím v knihovně a čtu, čtu, čtu. Ale po večerech si vzpomenu na tebe. Zdá se mi o tobě, Táňo,” napsal Ostap a do obálky přiložil kresbu, kde perem nakreslil kytici pomněnek. A po dalším létě Táňa sama odjela do pedagogického institutu.
Dopisy od Ostapa začaly přicházet stále méně, až přestaly chodit úplně. Vystudovala učitelství, a jak si vysnila, vrátila se do rodné vesnice učit děti. Po nějaké době se Táňa provdala za báječného muže, který ji miloval až po uši. Ona jeho city opětovala, ale ať se dělo, co se dělo, vzdychala a dívala se na modrou oblohu, po které letělo letadlo a zanechávalo bílou stopu. Uplynuly roky. Katiina babička zemřela. Ostapova babička také, a ani nepřijel…
Táňa měla děti, dva krásné syny, kteří vyrostli a odešli studovat do města. Jednoho dne její manžel náhle zemřel… A tak Táňa zestárla stejně jako její babička. Odešla do důchodu, ale dál pracovala ve vesnické škole, protože si svůj život bez práce nedokázala představit. Za letních večerů často chodívala na svou a Ostapovu louku a když si vzala snítku pomněnky, dívala se do dálky.
– Já to udělám. Slova obou milenců jí zněla v srdci. Jednoho dne však přišla na mýtinu a uviděla starce, který k ní seděl zády. Jeho šedivá hlava hleděla k večerní obloze a v ruce držel svazek modrých pomněnek. -“Ostap,” zašeptala. Stařec se otočil a jejich oči se setkaly. “Vrátil jsem se k tobě, má zapomněnko,” řekl a přitiskl si její suchou ruku na vrásčitou tvář. A léta očekávání a nenaplněných nadějí se beze stopy rozplynula. A hořké chvíle zklamání upadly v zapomnění, když se jeho rozechvělé rty dotkly její teplé tváře. A teď už se na obloze objevují hvězdy a na řeku padá bílá mlha. Ale na trávníku stále sedí dva lidé, objímají se a drží za ruce…