Jmenuji se Adélaï Baumont. Dnes, v lednu 1992, je mi 74 let a 50 let jsem mlčela o tom, co se mi stalo. 50 let jsem nesla toto břemeno sama, každou noc jsem se budila se stejnými obrazy, stejným pláčem, stejnou tupou bolestí, která mě nikdy neopouští.
Moje děti se mě někdy ptají, proč pláču bez důvodu, proč sebou cukám, když slyším na ulici kroky, proč se nemůžu dívat na určité fotografie. Nikdy jsem jim neodpověděla, ale teď jsem stará, moje tělo slábne, ruce se mi třesou a vím, že pokud teď nepromluvím, tento příběh zemře spolu se mnou.
Připojí se k tisícům dalších příběhů, které lidé chtěli vymazat, na které chtěli zapomenout. Nemluvím tedy za sebe, ale za to dítě, které jsem nikdy nemohl držet v náručí, aby někdo věděl, že existovalo, byť jen na okamžik. Narodil jsem se v roce 1918 ve Fort-de-France na Martiniku.
Můj otec pracoval jako dokař v přístavu. Matka šila šaty pro bohaté rodiny ve městě. Nebyli jsme bohatí, ale měli jsme čistý dům, jídlo na stole a lásku, která naši rodinu držela pohromadě. Byla jsem nejstarší z pěti dětí. Otec mi říkal svou malou hvězdičkou. Říkal, že mám oči po babičce, oči, které vidí za horizont.Rodinné hry
Ve dvaceti letech jsem potkala muže. Jmenoval se Thomas Morau. Byl to Francouz z pevniny, inženýr, který přijel na Martinik dohlížet na stavbu přístavu. Byl jiný než ostatní běloši. Díval se mi do očí. Poslouchal, co říkám. Nechoval se ke mně, jako bych byla neviditelná.
Vzali jsme se v roce 1939. Navzdory pohledům, navzdory šeptání, navzdory anonymním dopisům, které mu posílala jeho rodina z Francie. Milovali jsme se. To stačilo. V květnu vypukla v Evropě válka. Thomas dostal povolávací rozkaz. Musel se okamžitě vrátit do Francie.
Pamatuji si to ráno. Byli jsme na molu. Slunce vycházelo nad mořem. Vzal mě do náruče a řekl mi, abych čekala na jeho návrat, že válka nebude trvat dlouho, že po tom všem budeme mít společný život. Věřila jsem mu, usmála se, sledovala jsem, jak nastupuje na loď, a už jsem ho nikdy neviděla.
O tři měsíce později jsem dostal dopis, který nebyl od Thomase, ale od jeho velícího důstojníka. Thomas byl zabit během bitvy o Francii, kulkou do hrudi, ležel tváří dolů na krku. Pohřbili ho někde v Pikardii. Nikdy se nedozvím, kde přesně. Ten dopis ve mně něco zničilo, ale také mi něco odhalil.
Byla jsem těhotná sama se sebou. Nosila jsem Thomasovo dítě a najednou se tento život uvnitř mě stal vše, co po něm zbylo, vše, co mě stále spojovalo s mužem, kterého jsem milovala. V roce 1941 jsem se rozhodla odjet do Francie. Bylo to šílenství, to teď vím. Francie byla okupována Němci, ale já chtěla vidět místo, kde Thomas zemřel.
Chtěla jsem najít jeho hrob. Chtěla jsem, aby se naše dítě narodilo na zemi svého otce. Tak jsem nasedla na loď. Měla jsem nějaké úspory. Cestovala jsem několik týdnů. Když jsem dorazila do Marseille, byla jsem v šestém měsíci těhotenství. Měla jsem už kulaté bříško. Chodila jsem pomalu. Všechno bylo jiné, než jsem si představovala.
Triky byly pochybné. Lidé se báli. Všude byli němečtí vojáci, uniformy, vlajky s tím černým křížem, z nichž se mi chtělo zvracet. Snažil jsem se být nenápadný. Pronajal jsem si malý pokoj v zchátralé budově poblíž starého přístavu. Majitelka, stará žena s tvrdým výrazem ve tváři, mě prohlédla od hlavy k patě s těžko skrývaným opovržením.
Vzala mi peníze, dala mi klíč a řekla mi, ať jsem potichu. Věděla jsem přesně, co si myslí: černá žena, těhotná, sama. Pro ni jsem byla problém, ale já potřebovala střechu nad hlavou. Tak jsem souhlasila. První týdny byly těžké. Nikoho jsem neznala. Chodila jsem ven jen nakoupit chleba a trochu zeleniny na trhu.
