byly tak směšné, že to žena už nemohla vydržet. A nedávno se chlubila kamarádkám, že konečně potkala slušného muže, který jí po bytě nerozhazuje špinavé ponožky. Vždycky učesaný dohola, v bezvadném obleku, s dokonalou manikúrou. Ve srovnání s jejím bývalým přítelem Stasem, který dokázal nosit gumové žabky s ponožkami a na návštěvu chodit v teniskách, jí Alexej připadal jako něco neskutečného. A Zoryana byla nadšená.
Takový muž, a přitom není ženatý! Třicet dva let, žádné půjčky ani alimenty. A když přišla svého milého navštívit, byla štěstím bez sebe. Byt zářil dokonalou čistotou, žádné hromady nádobí ve dřezu jako u zmíněného Stase. Mohl sníst pohankovou kaši a nechat talíř jen tak, a Zoryana by to pak musela všechno umýt. “Holky, on je tak čistotný,” chlubila se Zoryana kamarádkám, “ani u mě doma není tak uklizeno.
Nechápu, jak takový exemplář mohl zůstat u mládenců! Vždyť vypadá taky jako zlatíčko! Ne, měla jsem stejné štěstí jako ostatní!” řekla Zoryana svým kamarádkám. A ty si závistivě povzdechly. Jejich vlastní druhé polovičky takovou láskou k čistotě nezářily. Zoryana se vdala a pak si uvědomila, že má opravdu smůlu. “Všechno to začalo vlasem v koupelně.” “Jdi a odstraň ho ze zdi. A potom ho pořádně vyčisti!” řekl jí Alexej. Zoryana pokrčila rameny, ale udělala, co ji manžel požádal. Pak si všimla, že Oleksij po podání ruky s přáteli vytáhl vlhčené ubrousky a pečlivě si otřel dlaň.
Jednou po večeři rychle umyla nádobí a chtěla se jít dívat na svůj oblíbený film, když ji manžel odvedl do kuchyně. Ukázal na talíře a řekl, že je třeba je důkladněji umýt a dobře usušit. “V sušičce uschnou samy!” Zoryana se to snažila odmítnout, ale nebylo jí to souzeno. Poté, co jí udělal celou přednášku o tom, jak správně umývat nádobí, Alexej odešel. Tentokrát byla Zoryana rozzuřená. Celý večer s manželem ani nepromluvila. Ale protože měla nevlídnou povahu, rychle odešla. Dlouho se však neradovala.
O den později Alexej odmítl vyžehlený oblek. Nelíbilo se mu, jak ho jeho žena vyžehlila. “To vidíš jen pod mikroskopem,” řekla Zoryana, “miláčku, to kvůli takovým malým smítkům prachu se všechno ušpiní! No tak, vytři tu podlahu ještě jednou!” pobídl ji Oleksij. A jestli Zoryana dřív ráda sedávala s kamarádkami v kavárně, teď byla i o tuhle radost ochuzena. “Nevíš, jak dobře se tam mylo nádobí. “Kdo seděl na té židli před tebou?” napomenul ji Oleksij. “Když se budeš řídit svou logikou, neměla bys vůbec vycházet z domu. Nemůžeš být tak vybíravý!” Zoryana byla rozhořčená. Jenže jejího manžela to nepřesvědčilo. “Na oblečení jsou přece věšáky a skříně! Neměly by se povalovat na židlích nebo na pohovce!” trval na svém Alexej. Požadoval, aby bylo oblečení složeno do rovných hromádek.
Jednoho rána dala Zoryana svému muži špatné ponožky – nelišily se, obě byly černé. On si však rozdílu všiml a dlouho se rozhořčoval. A kolik nepříjemných chvil si musela v kuchyni prožít! To, že umyla nádobí, bylo požehnáním v přestrojení. Alexejovi se zdála bramborová kaše příliš kalorická – proč tam dáváš tolik másla a liješ mléko? A když její manžel s nejvážnějším výrazem řekl, že její polévka je ošklivá, Zoryana se začala smát. Je polévka jako člověk? Může být krásná, nebo ne? Kdybys řekl, že je bez chuti, pochopila bych to. Ale proč říkáš takové nesmysly?” řekla a postavila se s naběračkou. Polévka by měla být zlatavá, pěkná na pohled.
A ta tvoje je taková ošklivá… Když se na ni podívám, přejde mě chuť k jídlu,” řekl Alexej. “Ale voní nádherně! Zoryana si prohrábla vlasy. “Abych byla upřímná… já nevím. Musím to pokropit nějakým osvěžovačem a vyvětrat. Nemám ráda, když to u nás doma smrdí jako v gastronomickém zařízení!” A vyšla na chodbu. No a se začátkem zahradní sezony si Zoryana uvědomila, že o svém muži neví všechno. Zahradu měla ráda – ráda chodila na tu svou, pomáhat rodičům. A teď jí připadalo dobré, že bude mít svůj vlastní ostrůvek pohodlí – Alexej tam měl dům i zahradu. A pak ji zarazila slova: “Drahá, vezmi si pravítko. Použij ho na sázení. Ať je všechno jasné, centimetr po centimetru,” doporučil jí Oleksij. A pak ještě další. Zoryane se musela ujistit, že se nikde neobjeví žádné stéblo trávy nebo plevele navíc.
Odpočívala, jen když její manžel chodil do práce – vlastnil malou firmu na výrobu nábytku na zakázku. A jednoho dne potkala na ulici Stase. Jako vždycky šel ve svých oblíbených teplácích. Když uviděl Zoryanu, rozzářil se. A ona najednou cítila, že minuty komunikace se Stasem jsou pro ni jako závan čerstvého vzduchu. Doma, s kultivovaným a bezvadným Alexejem, jí prostě vzduch nestačil. Sklopila zrak, aby se nerozplakala. “Kontroluješ to ze zvyku? “Nemám ponožky, mám bosé nohy!” Stas se zasmál. Svým způsobem její pohled ocenil.
– Ale ne. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Teda, dřív jsem na to myslela, ale teď! Jsi dobrý člověk, promiň, musím běžet!” A Zoryana zrychlila krok. Není známo, jak dlouho by její duševní trýzeň ještě trvala. Teprve po další únavné přednášce od manžela za hnidopišství (neuvařila to správně, neuklidila to úplně) cítila, že už to nevydrží. A skončila v nemocnici. Zoriana se tedy domů nevrátila. Když byl její manžel pryč, vzala si své věci. Také si změnila číslo. Když za ní Oleksij přišel do práce, aby jí domluvil, kategoricky řekla: “Jdi a najdi si jinou! Ať si chodí s pravítkem, myje desetkrát nádobí, žehlí ti každý den saka, vaří ti krásné polévky, ale já už toho mám dost! Její kamarádky se jen divily – Zoryana se z rozvodu radovala jako z narozenin. Dokonce šla slavit do restaurace. A se Stasem jejich vztah znovu začal. Mladá žena nevěnuje pozornost pohozeným ponožkám ani jiným drobnostem v domácnosti. Říká si, že to stačí, že měla dokonalý pořádek. Prostě si užívá života.
