Mému sousedovi bylo nedávno 90 let. Ne že bych si s ní byla nějak zvlášť blízká, ale cizími lidmi jsme se také nazývat nedaly. Občas jsem se u babičky, příjemné a zajímavé ženy, zastavila, abych si s ní popovídala. takhle jsme si povídaly začátkem měsíce, když jsem se dozvěděla, že Marie Petrovna slaví příští víkend jubileum.
Pozvánku na oslavu jsem samozřejmě nedostala, protože lidé v tomto věku obvykle oslavy nepořádají, ale už tehdy jsem se rozhodla, že přijdu s dortem a babičce pogratuluju. Babička žila sama, její manžel byl pryč a děti se odstěhovaly. Rozhodla jsem se, že neodejdu příliš brzy, aby babička mohla slavit se svými dětmi, protože ty se vídají jen zřídka, jak mi babička řekla.
Takže když jsem dorazila k babičce domů, mé překvapení bylo ohromující. Dům byl pečlivě uklizený, z kuchyně se linula vůně čerstvě uvařeného jídla a babička seděla klidně v křesle a dívala se na televizi. “Určitě už odjeli,” pomyslela jsem si a sama tomu nevěřila, protože bych si všimla jejich auta. Když si mě stará paní všimla, propukla v úsměv; bylo vidět, že je ráda, že ji někdo přišel navštívit; v jejích očích byly vidět slzy; byla jsem si jistá, že jsem první člověk, který ji dnes navštívil. Bylo mi staré paní tak líto, že jsem se rozhodla zůstat déle; podle stolu v jejím domě jsem viděla, že očekává ještě mnoho hostů.
Мa seděla tam, babička mě pohostila a později jsem zjistila, že jí nikdo z jejích dětí ani vnoučat ani nezavolal, aby jí pogratuloval. Ani jsem nevěděla, co na to říct, bylo mi jí tak líto a bylo vidět, že sotva zadržuje slzy.
Ze všech sil jsem se snažila starou paní uklidnit, ale bylo zřejmé, že její duše trpí. Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že mám ve volný den tolik práce, že jsem nemohla ani poblahopřát mamince nebo babičce k jejich výročí. nezapomínejte na své rodiče, často jim volejte, navštěvujte je: vždycky na vás čekají.
