Ještě na počátku roku 1941. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v následujících měsících dramaticky změnily jak plány ohledně počtu vězňů a využití jejich otrocké práce, tak i funkce samotného tábora. Proč se koncentrační tábor Osvětim rozšiřoval a proč se zároveň stal vyhlazovacím centrem, jsem diskutoval s Dr. Piotrem Setkiewiczem, vedoucím výzkumného centra Památníku.
Tábor Osvětim, který byl zpočátku plánován jako jakýsi karanténní tábor před přesunem vězňů do dalších koncentračních táborů v Německu, se v plánech SS velmi rychle proměnil v plnohodnotný koncentrační tábor. Od 14. června 1940 začali Němci do tábora pravidelně svážet vězně, kteří museli pracovat. To je zcela zřejmé. Každý vězeň musel vykonávat otrockou práci. Jakou práci vězni vykonávali na začátku a jak tento systém otrocké práce ovlivnil vývoj tábora?
Hned na počátku existence Osvětimi bylo zřejmé, že vězni budou muset pracovat na rozšiřování tábora. Konkrétně stavěli plot, opravovali baráky, veškeré nezbytné zařízení v táboře a tak dále. Pro velitele Osvětimi Rudolfa Hössa bylo tedy jasné, že po dokončení těchto prací bude nutné najít pro vězně vhodný druh práce, jako tomu bylo v případě koncentračních táborů Mauthausen nebo Groß-Rosen, kde byli vězni zaměstnáni v kamenných lomech. Protože Oświęcim byl před válkou městem střední velikosti, průmysl se omezoval na několik malých továren. V očích Hössa tedy budoucnost Osvětimi spočívala v zemědělství, konkrétně v tom, že vězni budou pracovat na zemědělských farmách patřících SS. A aby tyto plány usnadnil, Höss věřil, že by bylo možné vyhnat místní polské farmáře, kteří žili v osmi vesnicích v okolí mezi dvěma řekami, Solou a Vislou, a po konfiskaci půdy a budov si myslel, že by bylo možné zorganizovat takovou síť zemědělských farem provozovaných SS.
To byl tedy jediný případ v historii německých koncentračních táborů, kdy bylo možné náhle v takových táborech jako Dachau, Sachsenhausen a dalších. To nebylo možné. Masové vyhnání místních německých farmářů, ale v okupovaném Polsku to bylo relativně snadné a praktické. Bylo to provedeno jediným administrativním rozhodnutím říšského vůdce Heinricha Himmlera. To byl tedy plán pro budoucnost Osvětimi na konci roku 1940. Nicméně na začátku následujícího roku se situace zcela změnila s příjezdem německých specialistů z velké společnosti zvané IG Farben Industry
Je to velmi zajímavé, protože na začátku vidíme, jak se zemědělství rozvíjí někde daleko, jako by bylo na druhé straně, od hustého průmyslu, který představovala společnost IG Farben. A právě zde nastává zásadní zlom v historii Osvětimi, a to s příchodem tohoto obrovského průmyslu.
Pokud bychom odhadovali, kolik vězňů by bylo možné zaměstnat na všech těchto zemědělských farmách, počet vězňů v Osvětimi potřebný k zvládnutí těchto úkolů by se omezil například pouze na 5 000 lidí; avšak s příchodem německého průmyslu a pracovníků z IG Farben a s rostoucí potřebou otrocké práce vězňů musela většina z nich pracovat přímo na stavbě nové továrny. To byl v historii tábora klíčový moment v plánování Osvětimi. Od této chvíle se totiž počet vězňů potřebných pro tento druh práce dramaticky zvýšil. Společnost IG Farben odhadovala, že k práci bude potřebovat přibližně 4 000 lidí. Poté se potřeby zvýšily na osm až dokonce 12 000 vězňů. Osvětim byla v tomto okamžiku mnohem menší a za předpokladu, že někteří lidé museli být zaměstnáni uvnitř tábora pro různé druhy práce, například v kuchyni, museli mnozí z nich pracovat také v zemědělství. V tomto okamžiku tedy veliteli a vyšším důstojníkům SS došlo, že Osvětim by se měla rozšířit.
Udělejme si malý odstup a vysvětleme si, proč se společnost IG Farben zajímá o okolí Osvětimi a proč sem přijíždí?
To vše souviselo s obecnými plány německého vrchního velení armády, Wehrmachtu, zaměřenými na zajištění dodávek klíčových materiálů a produktů pro německé válečné úsilí, konkrétně pak primárního syntetického kaučuku a také určitého druhu speciálního paliva pro německou Luftwaffe. A protože stávající továrny IG Farben se nacházely převážně ve střední nebo západní části Německa, po neúspěchu letecké ofenzívy Luftwaffe proti Británii bylo jasné, že tyto továrny mohou být bombardovány a vzhledem k povaze výroby mohou být obzvláště zranitelné vůči leteckým útokům. Vrchní velení německé armády proto chtělo mít další zdroj kaučuku a benzínu, novou továrnu postavenou někde mimo dosah britských bombardérů. Bylo rozhodnuto hledat taková místa v Horním Slezsku jednak kvůli vzdálenosti od Velké Británie, a jednak kvůli místním obrovským ložiskům uhlí, které bylo základní surovinou pro výrobu syntetického kaučuku. Tito odborníci se v Horním Slezsku objevili poprvé v prosinci 1940. A konečné rozhodnutí bylo s největší pravděpodobností přijato v lednu 1941. Místo Osvětim bylo vybráno kvůli své poloze, nedaleko zdroje pitné vody v řece Visle, která byla nezbytná pro chlazení určitých zařízení IG Farben, továrny a přítomnosti železniční stanice. Domnívám se však, že jedním z nejdůležitějších důvodů pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že se v blízkosti staveniště, asi šest, sedm kilometrů daleko, nacházel koncentrační tábor. Kvůli nedostatku pracovní síly bylo mnoho německých dělníků odvedeno do armády a místní Poláci byli posíláni na nucené práce do Německa. Tábor Osvětim byl z praktického hlediska nejslibnějším zdrojem pracovní síly pro továrnu.
To byl pravděpodobně důvod, proč již v nejranější fázi plánování této továrny v Osvětimi zahájili zástupci IG Farben jednání s vedením koncentračního tábora a s představiteli úředníků z Berlína. Tato dohoda se jim jevila jako velmi slibná, protože práce vězňů z koncentračního tábora byla velmi levná a vězně bylo možné dopravovat na staveniště pěšky nebo později vlakem. Z logistického hlediska tedy nebylo problémem zorganizovat dopravu vězňů do IG Farben. Na jedné straně to bylo pro společnost velmi výnosné, na druhé straně měl o takovou spolupráci z propagandistických důvodů zájem i koncentrační tábor. A tak mohl Himmler vysvětlovat, že SS hraje důležitou roli v procesu rozvoje německého zbrojního průmyslu. IG Farben slíbila darovat SS určité množství stavebních materiálů: cihly, cement, výztuž, ocel, vše, co bylo potřebné pro budoucí rozšíření Osvětimi. Tímto způsobem tak SS mohla snadno zajistit materiál pro stavbu nových kasáren a nových bloků v Osvětimi a také prodávat určité výrobky, které mohly být vyrobeny v dílnách patřících SS. SS tak mohla vyrábět určité prefabrikované prvky kasáren, nábytek, dřevěné bedny, cokoli, co bylo pro IG Farben v této rané fázi výstavby továrny nezbytné. Obě strany byly tedy velmi spokojeny, jak mnohokrát zdůraznily v oficiálních dokumentech.
Tato dohoda má však jeden zásadní problém. Poptávka po otrocké pracovní síle ze strany IG Farben je velmi vysoká. Potřebují spoustu pracovníků. Tábor je samozřejmě ochoten se rozšířit, ale v té době nemá k dispozici dostatečný počet vězňů, které by mohl IG Farben jednoduše poskytnout.
Právě na tento bod se kladl důraz během jedné ze schůzek mezi zástupci IG Farben a důstojníky z Osvětimi. Jeden z účastníků se velitele přímo zeptal, co si o tom myslí. První odpověď zněla: ano, je to problém, ale právě mluvil s Obergruppenführerem Krugerem, který stál v čele všech policejních jednotek SS ve střední části okupovaného Polska. A ten mu slíbil, že všichni vězni potřební pro Osvětim budou k dispozici v nejbližší budoucnosti. Takže SS v Polsku to zaručí převozem vězňů z různých věznic v zemi, možná také zatýkáním lidí, jednoduše na ulicích polských měst, SS zajistí dostatečný počet Poláků pro Osvětim a poté pro IG Farben. Takový byl slib a my věříme, že Kruger to opravdu chce udělat. Pokud jste sledovali deportace polských vězňů do Osvětimi na konci jara a na začátku léta 1941, je zřejmé, že počet nových vězňů pro Osvětim rychle rostl. Přibližně ve stejnou dobu však můžeme ve statistikách tábora pozorovat nárůst počtu vězňů, kteří v Osvětimi zahynuli, nejspíš proto, že po několika měsících strávených v Osvětimi, po této době vykonávání těžké manuální práce a hladu, vedly všechny tyto věci k velmi vysoké úmrtnosti v Osvětimi. Pokud tedy z toho vycházíme, vidíme, že denní počet vězňů v Osvětimi zůstává víceméně stejný. A počet vězňů pro IG Farben se nepodařilo pokrýt ani přes veškeré úsilí důstojníků z koncentračního tábora. To byl tedy problém, který vážně zvažovali nejen lidé z Osvětimi, ale také sám Heinrich Himmler.
A nakonec, v září 1941, se domníval, že po vypuknutí války se Sovětským svazem našel řešení. Německá Wehrmacht měla k dispozici stovky tisíc válečných zajatců. Byli drženi v zajateckých táborech v otřesných podmínkách. Úmrtnost mezi nimi byla extrémně vysoká. Himmler proto uzavřel dohodu s generály. Ti mu slíbili, že do koncentračních táborů pošlou zpočátku 100 000, ba dokonce 200 000 sovětských válečných zajatců. Na konci září tedy můžeme vidět, že z Berlína do velitelství v Osvětimi a do ústředí SS proudily urgentní telegramy a dopisy s naléhavým úkolem najít způsob, jak tyto sovětské válečné zajatce ubytovat. V této chvíli bylo jasné, že Sověti nemohou být smícháni s běžnými vězni koncentračního tábora v Osvětimi. Proto bylo nutné postavit samostatný tábor. Na samém počátku tohoto procesu byl plán takového tábora navržen německými architekty z Berlína a šlo pouze o výběr místa, které by mělo být situováno nedaleko starého tábora nebo základního tábora, a zpočátku bylo rozhodnuto postavit nový tábor pro Sověty mezi koncentračním táborem a železniční tratí vedoucí z Osvětimi do Vídně.
Po několika dnech lidé, kteří se podíleli na rozhodovacím procesu, došli k závěru, že ne, že tam není dostatek místa. Proč tento tábor nepřesunout na velkou louku na druhé straně železniční trati. A o několik dní později místo navštívil Rudolf Höss. Řekl, že ne, půda je velmi cenná pro potřeby zemědělství, takže by možná bylo lepší přesunout tento koncentrační tábor pro Sověty asi 700 metrů dál, blíže k vesnici Brzezinka nebo Birkenau. Takto se SS nakonec rozhodla vybudovat nový tábor u Osvětimi; tábor pro sovětské válečné zajatce se oficiálně nazýval tábor pro válečné zajatce. V praxi však byl spravován a provozován velitelstvím, tedy ústředím koncentračního tábora Auschwitz.
