Bylo to v noci. Asi ve dvanáct hodin mi odtekla voda a manžel mě odvezl do nemocnice. Bido Laha byl unavený, po náročném dni v práci, napůl spal, moc nechápal, co se děje, a přišel za mnou do porodnice. Je fakt, že jsme se s manželem domluvili, že bude u porodu přítomen, aby mě podpořil, protože jsem měla velký strach – byl to můj první porod. Samozřejmě z toho nebyl nijak zvlášť nadšený, ale stejně mi nemohl pomoci. Sestřička mu řekla, že budu rodit. Dodnes si pamatuji následující dialog mezi mým manželem a sestrou:
– Pojďme se rychle svléknout. Vaše žena se chystá rodit. – Jak to myslíte, svléknout? Jak to myslíte, úplně? A v té době jsem měla velmi silné bolesti, byla mnou vyrušena a spěšně manželovi odpověděla: “Cože? Ano, úplně. Tak pojďme, rychle. Pak mě odvedli na porodní sál. A pak začal můj porod. Mezi hádkami jsem se stále dívala na dveře a čekala, až se objeví můj manžel.
A pak přišel, ale jeho vzhled byl tak enický, že si ho snad už nikdo nedokáže představit. Všichni přítomní padli smíchy – celá místnost se zhroutila. Ten muž měl na sobě jenom spodky. A puntíky, jak si jistě dovedete představit. Ani nevím, odkud jsem je vyhrabala. Nejdřív bylo ve vzduchu ticho, ale pak jsem uslyšel hlasitý smích. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Dokonce se mi zdálo, že hluk na chvíli utichl. Manžela vyvedli z porodního sálu a dali mu sterilní plášť.
Když se ho zeptali, proč se rozhodl pro tak okázalé vystoupení, vztekle odpověděl: “Co to máte za pořádek? Řekli mi, abych se svlékl! Udělal jsem to… Jeho pohled, plachý a rozzlobený zároveň, se zcela soustředil na sestru. Ona sama byla zmatená, celá rozmazaná a neustále se omlouvala. Ale ona za nic nemohla. Jen ji špatně pochopil. Zbytek práce strávil se mnou. Dima o této historce nerad mluví, ale já se usmívám pokaždé, když vidím ty památné kousky oblečení ve skříni.
