Chlapec Denis se postavil před tetu Dášu a podíval se jí do očí, které zářily jakýmsi zlostným světlem. – To není pravda, to je můj táta a máma. – Opravdu, opravdu, můžeš se jich zeptat a poslechnout si, co říkají! Chlapec se otočil a utíkal pryč a ostatní ženy sedící na lavičce se snažily kruté Daryně domluvit: – Zbláznila ses, proč je to dítě tak hrubé? “Co je ti do toho?” “Nemusíš mého Míšu urážet, včera přišel domů celý od bláta a s modřinou!
Tenhle chuligán se snažil, není jasné, po kom to vzal, možná že jeho vlastní rodiče byli nějací opilci! Jiná žena se podívala z otevřeného okna v prvním patře a řekla: “Tvůj Míša chtěl utopit štěňata v louži, ale Denis mu to nedovolil; poprali se v louži a já nestačila přiběhnout.” – A ty se do toho nepleť! Chtěl utopit čokla, běhá kolem, rozmnožili se, nemůžeš projít! Okno se zavřelo a Daryna viděla, že všichni, kdo seděli vedle ní, začali odcházet. Bude tu víc místa!
Koho zajímá, jak jsou zranitelní!” Ženy se za ním hnaly. Stmívalo se. Ze dveří vyšla Denisova matka, která byla v devátém měsíci těhotenství a chystala se rodit. “Teto Dášo, neviděla jsi mého Denise, nemůžu se dovolat a na dvoře ho nevidím?” Sousedka ji přerušila a odešla domů. Doma se o svou hádku podělila s manželem, který seděl u zástěny s lahví piva. I on však na chování své ženy adekvátně reagoval:
– Mluvíte nesmysly? Ať si to kluci vyřídí mezi sebou a náš syn ať se naučí bojovat, ne hrát špinavou hru! Denysova matka se posadila na lavičku poblíž vchodu a několikrát se snažila na syna zavolat, ale všechno bylo marné. Vytočila číslo svého manžela a v tu chvíli ucítila, jak jí praskla voda. “Sašo, Denis je pryč a já rodím! Manžel přijel autem se sanitkou a poté, co poslal manželku do nemocnice, začal běhat po okolí a hledat Denise.
Seděl na břehu malé říčky, docela daleko od domova. Často sem chodil s otcem na ryby. Hlavou se mi honily myšlenky: “Neřekla to jen tak… a já nejsem jako oni…” Z očí se mu kutálely slzy a Denis se nemohl zastavit. Vzpomněl si, jak s ním matka zůstala několik nocí, když měl horečku, jak otec nejel na služební cestu, aby mu fandil na soutěži, jak ráno poslouchal svou malou sestřičku v matčině břiše a chtěl, aby se jmenovala Nastěnka, a matka souhlasila: “Když to chceš, tak ať je to Nastěnka.” Tady, u řeky, ho našel jeho otec.
Nejdřív mu chtěl vynadat, ale když si všiml Denisova stavu, přisedl si k němu: “No tak, řekni mi, proč děláš u řeky vlhko… Teta Dáša říkala, že nejsi moje rodina a že tě pošlou do internátu, až se ti narodí sestra…” Chlapec sklonil hlavu a rozplakal se. Všichni jsme jedna rodina.
Ano, tvoje maminka tě neporodila, protože brzy porodí Nasťu; tehdy nemohla mít děti a my jsme moc chtěli syna, tak jsme si tě vzali z kojeneckého ústavu. Nevím, proč tě tam ta žena, co tě porodila, nechala. Ale vím jistě, že jsi můj syn. A musíš vědět, že nemám nikoho bližšího než tebe a mámu, a teď budu mít Nasťu. Denis se trochu uklidnil a vzal otce za ruku: “Ty mě opravdu neopustíš?” “Nikdy!” “Kde je máma?”
“Už je v nemocnici, pojďme odsud, něco jí tam vezmeme. Otec vzal syna do náruče, což už dlouho neudělal, a šli k autu. Po předání balíčku v čekárně porodnice se posadili na lavičku v nedalekém parku a čekali. Noc utekla jako voda a oni si povídali o všem možném. Denis nejraději poslouchal vyprávění o dětství matky a otce, o tom, jak se seznámili, a pak začali řešit, jaký kočárek koupit pro dítě. A právě včas!
Zazvonil telefon, muž ho přepnul na hlasitý odposlech a uslyšeli matčin unavený, ale radostný hlas: “Gratuluji! Už jsme čtyři!” V reproduktoru se ozval Nastěnčin pláč: “Našla jsi Denise?” “Ano, jsme tady, čekali jsme na sestřičku společně!” “Mami, kdy přijdeš domů?” Denis vytrhl telefon: “Brzy půjdeme pro kočárek, vezmu Nasťu na procházku!” “Samozřejmě, že půjdeš, drahoušku, brzy tam budeš!
