Nicholas, čistič oken, si jednoho dne musel vzít své malé dcery s sebou do práce. Zábavně je bavil z určité výšky, když jedna z holčiček vylila svůj kelímek s džusem na botu milionářského podnikatele. Velký šéf se o tom dozvěděl a pak se stalo něco šokujícího.
„Hej, Charlotte, podívej se na tatínka!“ zavolal Nicholas na svou malou dcerku. Houpal se mezi druhým a třetím patrem kancelářské budovy, kde pracoval jako čistič oken. Obě jeho dcery, Jane a Charlotte, ho sledovaly z bezpečí přízemí a výška je vždy fascinovala. Nicholas se snažil je rozesmát, zatímco se na laně pohyboval nahoru a dolů. Charlotte, ta mladší z obou, se vždycky smála jeho šaškárnám, což mu dodávalo radost. Jejich matka zemřela před dvěma lety a obě byly příliš malé na to, aby si ji dobře pamatovaly. Stát se svobodným otcem bylo pro Nicholase největší výzvou v životě, ale stálo to za to. Jeho sestra se mu snažila pomáhat, ale měla svou kariéru a vlastní děti, které ji potřebovaly, takže Nicholas byl někdy nucen brát holčičky s sebou do práce v naději, že všechno dopadne dobře. Naštěstí to tak dělal už několik měsíců a nikdo s tím neměl problém, protože jeho holčičky se chovaly docela slušně.
Tentokrát však měl být opatrnější. Z Charlottiných úst se ozvalo tiché chichotání a ona začala tleskat, zatímco v rukou držela kelímek s džusem. „Dávej pozor na ten džus, lovkyně,“ varoval ji jemně. Nechtěl, aby se rozplakala, kdyby se rozlil, ale stalo se něco ještě horšího. Jeho tříletá dcera se nepřestávala smát a mávala rukama, až jí kelímek s džusem vyletěl z rukou. To by nebyl žádný problém, kdyby kelímek nespadl na draze vypadající boty obchodníka, který byl zaneprázdněn hovorem na mobilu a právě se chystal vstoupit do budovy.
„Co to…!“ vykřikl a podíval se na své boty. Zvedl pohled směrem k holčičce, která rozlila svůj kelímek s džusem, a tváře mu zrudly vztekem. Nicholas viděl, jak Jane objímá svou malou sestřičku, a přes vysílačku zavolal svému parťákovi, který ovládal lodní židli. Ten Nicholase rychle spustil dolů na přízemí. Když dorazil ke svým dcerám, postavil se před ně. „Pane, moc se omlouvám. Moje dcera se nedívala; nechtěla nikomu ublížit,“ omlouval se a mírně se naklonil, aby to lépe vysvětlil.
„Promiň a oprav mi boty? To jsou výpovědi! Koupíš mi nové? Samozřejmě že ne, nemohl by sis je dovolit, ani kdybys pracoval miliardu let bez jídla,“ odsekl podnikatel a Nicholas byl tou urážkou zaskočen. Nicholas vzal tašku své dcery a vytáhl z ní pár kapesníků. „Pomůžu ti je vyčistit,“ nabídl, i když si ten muž to rozhodně nezasloužil, ale musel něco udělat, jinak by ho mohli vyhodit.
„Nedotýkej se mě! Ty a tvoje špinavé dcery mi zmizte z očí!“
„Pane, to není fér. Jsou to přece jen malé holčičky,“ bránil je a zamračil se na toho hrubého muže. Ať už měl jakkoli hodně peněz, nemusel být tak krutý.
„Ty tady pracuješ?“ vyštěkl podnikatel znovu a když Nicholas přikývl, zlověstně se usmál. „Dlouho tady už pracovat nebudeš. Mám schůzku s panem Albrechtem a určitě mu o této situaci řeknu.“ Nicholasovi se v šoku rozšířily oči. Pan Albrecht nebyl jen majitelem společnosti, ale i celé budovy a několika dalších v téhle části New Yorku.
Najednou vyběhl ven Nicholasův přímý nadřízený, pan Rogers. „Pane Andersone, jste v pořádku? Co se děje?“
„Řeknu panu Albrechtovi, že vaši zaměstnanci jsou nedbalí, neschopní a naprosto nezdvořilí,“ řekl podnikatel tomu druhému muži a rozzlobeně vkročil do budovy. Pan Rogers se díval střídavě na jednoho i na druhého a Nicholas mohl jen pokrčit rameny, ale v jeho očích se zračila veškerá lítost světa. Jeho šéf šel za podnikatelem a po několika minutách se vrátil.
„Nicholasi, musíš se vrátit do kanceláře velkého šéfa.“
„Cože? Pan Albrecht mě chce vidět? Když mě vyhodili, tak ti to prostě řeknou,“ řekl a začal se potit.
„Chce, abyste tam nahoře přišli s vašimi dcerami. Pospěšte si, než se ještě víc rozzlobí. Ten muž měl prý dnes podepsat důležitou smlouvu s velkým šéfem. Je to další milionář a velkému šéfovi výslovně řekl, že je předtím musí vyhodit,“ řekl pan Rogers se smutným a poraženým pohledem. „Promiň, kámo. Nemůžu pro tebe nic udělat. Vím, že ani ty, ani tvé dcery jste to nemysleli zle, ale někteří z těch lidí prostě nejsou tak milí.“
Nicholas přikývl a pokynul svým dívkám, aby ho následovaly. „Nebojte se, pane. Chápu to. Jen se pokusím obhájit svůj případ.“
Během jízdy výtahem se Jane rozplakala. „Tati, máme průšvih?“ Obě dcery na něj zíraly s vyvalenýma očima a Nicholas jim nemohl říct pravdu. Ne, holky, jdeme za velkým šéfem a všechno mu vysvětlíme. „Bude to v pořádku,“ ujistil je s falešným úsměvem.
Konečně dorazil do kanceláře pana Albrechta. Obchodník, pan Anderson, tam stál se založenýma rukama a arogantním úsměvem. Velký šéf seděl za svým stolem. Najednou si nasadil brýle na čtení a vzal ze stolu nějaký papír. „Nicholas Harper?“
„Ano, pane. To jsem já,“ řekl a lehce si upravil košili, aby vypadal lépe.
„Řekni mi, co se stalo,“ vyzval ho pan Albrecht, sundal si brýle a přísně se na něj zadíval. Nicholas se snažil, jak mohl, vysvětlit situaci – jak se při práci houpal, aby pobavil dívky, a jak Charlotte omylem rozlila džus.
„Proč jsou tady vaše dcery? Kde je jejich matka? Tohle je pracoviště,“ zeptal se pan Albrecht a čistič oken sklonil hlavu a musel vysvětlit svou domácí situaci. Když domluvil, šéf na něj bezvýrazně zíral a pohledem se vrátil ven, k výhledu na New York z okna mrakodrapu. Nicholas čekal na ta strašná slova: „Máte padáka.“ Pot mu prosakoval skrz uniformu a on přemýšlel o těch 156 dolarech na účtu, které mu budou muset vystačit na celý měsíc – a to v případě, že si najde novou práci. V kanceláři bylo až příliš ticho a Nicholas stále cítil aroganci toho podnikatele, který měl pravděpodobně dost peněz na to, aby si ty boty snadno nahradil. Přesto kvůli jedné prosté chybě připraví své dcery o základní potřeby.
Nakonec pan Albrecht hluboce povzdechl a vstal od stolu. To napětí Nicholase doslova ubíjelo a už se chystal prostě odejít, když najednou ucítil, jak mu starší muž poklepal na rameno. „To je v pořádku, chlapče. Nevyhodím tě. Tvrdě pracuješ, abys uživil svou rodinu, a to je vlastnost, kterou velmi obdivuji,“ prohlásil šéf, načež se Nicholasovi překvapením rozšířily oči.
Pak uviděl, jak se pan Albrecht blíží k panu Andersonovi, jemuž v překvapení klesly ruce podél těla. „Pane Andersone, myslíte si snad, že pár bot je důležitější než člověk, který se snaží uživit svou rodinu?“ zeptal se šéf rétoricky.
„Ale… ale…“ koktal podnikatel.
„Ale co? Vešel jste do téhle kanceláře s takovou arogancí, požadoval jste, abych propustil spolehlivého a loajálního zaměstnance kvůli něčemu tak hloupému, a myslel jste si, že vás vyslechnu? Vycházel jsem z ničeho. Tohle impérium jsem vybudoval potem, slzami a krví. Udělal jsem to všechno pro svou rodinu, a vy jste to udělal kvůli čemu? Abyste se mohl chlubit předraženým oblečením? Naše dohoda padá. Moje společnost nikdy nebude spolupracovat s lidmi, jako jste vy. Prosím, odejděte.“
Dcera pana Albrechta byla šokující. Pak se pan Albrecht obrátil na Nicholase. „Hele, kdybys to někdy potřeboval, tvoje dcery tu mohou zůstat, abys mohl v klidu a bez obav pracovat. Mám vnučky, takže tu mám omalovánky, a ony tu mohou taky sledovat televizi nebo spát,“ ujistil ho šéf. „Teď se můžeš vrátit k práci.“
Nicholas téměř vyběhl k velkému šéfovi, poděkoval mu za pochopení a spolu s dívkami opustil jeho kancelář, aby pokračovali v pracovním dni. Od té chvíle je však vždy odvedl do kanceláře pana Albrechta a ony to milovaly, zvláště když Nicholas umýval okna přímo před nimi a ony ho konečně mohly vidět zblízka z takové výšky. Mával na ně a dělal na ně legrační grimasy a čas od času zahlédl, že se i šéf usmívá.
