Slyšela jsem mnoho příběhů o příbuzných, kteří se hádali o byt a dědictví, ale vždycky jsem si myslela, že já a moje sestra jsme takových věcí ušetřeny. Se sestrou jsme byly velmi přátelské, nikdy jsme se nehádaly ani jako děti, ani jako dospělé. Rodiče nás vychovávali správně. A naši rodiče nám také dali stejný dárek v podobě auta. Bylo to opravdové překvapení. Nemuseli jsme nic dělit a zjišťovat, komu patří metr čtvereční navíc. Tak jsme začali žít svůj život. Moje sestra se vdala a měla dvě děti. Můj osobní život se nevyvíjel dobře, ale v práci to šlo.
A pak nám zemřel otec, v noci se mu zastavilo srdce. Matka se s touto ztrátou nedokázala smířit a vydala se za ním domů. Byt mých rodičů zůstal prázdný. A pak za mnou přišla sestra: “Už je to dlouho, musíme s tím bytem něco udělat.” – Co s tím, to je jasné… – Ne, myslím, že jsme ve slepé uličce… – O čem to mluvíš? Byt tvých rodičů? -Ano. -No, je napsaný na nás, takže ho prodáme a peníze si rozdělíme napůl. -Ale já ho prodávat nechci. -Dobře, možná ho můžeme pronajmout a peníze si rozdělit napůl.
– To je ten problém. Moje matka pro mě ještě za svého života sepsala darovací smlouvu. Řekla, že už mám dvě děti a že další děti už mít nebudeš. Jen tě nechtěla rozrušit, tak ti to neřekla. Sestra mi ukázala darovací smlouvu: všechno bylo přesně tak, jak řekla… Strašně mě to urazilo. Přece jsem si nemyslela, že by naše rodina mohla mít nějaká tajemství nebo takovou nedůvěru. Dokonce jsem se z té urážky rozplakala. Sestra mi ještě nabídla peníze, ale odmítla jsem. Neplakala jsem kvůli penězům, ale kvůli matčinu nefér přístupu ke mně.
