Jsem vdaná 25 let. Za ta léta jsem byl tak unavený. Od svého manžela jsem nikdy neslyšela vlídné slovo. On je z hlavního města a já z vesnice. Co si pamatuji, pracuji ve dvou zaměstnáních, abych uživila rodinu. Manžel zůstává doma a říká, že si hledá práci, ale nemůže ji najít. Když jsem si z něj dělala legraci, vztáhl na mě ruku. Snášela jsem to jen kvůli senu. Brzy můj syn dospěl a jeho život se zlepšil. Šel na univerzitu a začal pracovat. Byl to pro mě svěží závan. S manželem jsme dlouho žili jako sousedé. Nevěděl, kolik vydělávám, a já jsem začala intenzivně šetřit na stáří.
Jakmile se mi podařilo našetřit velkou kulatou částku, zjistili jsme, že je manžel vážně nemocný. Lékaři říkali, že pravděpodobnost, že se jeho stav po léčbě zlepší, je velmi malá. Ale aby si udržel normální kvalitu života, musel neustále užívat léky. Během několika měsíců jsem utratila všechny úspory za léčbu a léky.
Samozřejmě jsem pro něj dělal všechno, dával jsem mu své peníze, ale pak jsem se nad tím zamyslel. Stálo to za to, abych kvůli tomuto muži obětovala svou budoucnost? Kvůli němu jsem musela čekat tolik let. Jediným paprskem světla v mém životě je můj syn. Pomáhá i finančně a stará se o svého otce.
Je mi ho moc líto. Za celá ta léta otec synovi nikdy nic nedal, ani v dětství. To já jsem ho rozmazloval. Snažil jsem se mu koupit auta a kolo. A můj muž mohl jíst i jeho sušenky. A potom můj syn teď utrácí peníze za svého otce. Mohl si budovat vlastní budoucnost. S manželem jsme manželé jen na papíře.
Rozvést se neodvažuji, bojím se reakce a odsouzení přátel a příbuzných. Potom by mohli říct, že jsem ho nechala v těžké situaci. Ve skutečnosti však za něj stále cítím odpovědnost. Udělám vše pro to, abych mu co nejvíce prodloužila život. Znovu se budu obětovat. Nepřemýšlím o tom, že bych ho opustila, jen se snažím zachránit sama sebe.
