Ráno ležely v kuchyni tři účtenky: jednu Oleg rozložil vedle cukřenky, druhou přitlačil hrnkem a třetí zastrčil pod slánku, aby se nesrolovala. Žanna k němu přišla s prsty ještě vlhkými po umytí rukou a hned si všimla, že už všechno spočítal. Na parapetu vychladl čaj, za zdí se sousedův chlapec chystal do školy a Oleg se nedíval na ni, ale na čísla. Za týden utratili za potraviny téměř šest tisíc a on tu částku vyslovil, jako by Žanna tajně odnesla jejich peníze z domu.
— Zase jsi si nabrala moc, — řekl. — Ryba, jogurt, jablka. A k čemu ti jsou tři druhy obilovin?
— Jedna porce obilovin pro tebe, vždyť pohanku nejíš. Ryba k večeři, zbytek na celý týden.
— U tebe to vždycky vyjde na týden dražší než u normálních lidí.
Žanna položila na stůl krabičku se zapečeným pokrmem, který si chtěla vzít do směny, a posadila se naproti němu. Oleg byl už druhý měsíc nervózní: ve skladu mu zkrátili přesčasy a on si zvykl, že mu na konci měsíce zbývá nějaká rezerva. Chápala, proč se tak upíná k účtenkám. Ale pochopit člověka a nechat ho říkat, co chce, jsou dvě různé věci. Oleg chvíli mlčel, vytáhl z kapsy bankovní kartu a položil ji vedle účtenek.
— Od pondělí si jídlo kupuj sama, — řekl. — Já si svoje potraviny taky koupím sám. Tak je to poctivější. A už se nemusíš tvářit, jako bys to tady všechno zvládala sama.
Dívala se na modrou mapu, dokud se čísla na hodinách nezměnila. Chtěla mu připomenout účty za služby, jeho košile, které nosila do čistírny, a synovce, kterému Oleg každý měsíc posílal malou částku. Místo toho se Žanna zvedla a uložila zapékanou pochoutku do ledničky.
— Dobře, — odpověděla. — Pokud to má být zvlášť, tak zvlášť.
Oleg čekal na něco jiného. Bylo to patrné z toho, jak mu dlaň zůstala ležet na stole a karta před ním ležela o vteřinu déle. Zvykl si, že po takových rozhovorech Žanna začne vypočítávat výdaje, pak sama zmírní jeho rozladění, postaví mu před sebe talíř a tváří se, jako by se nic nestalo. Tentokrát si mlčky sbalila tašku, oblékla si kabát a odešla do MFC dřív než on. Ve výtahu si Žanna všimla, že si doma zapomněla rukavice, ale nevracela se.
Večer si koupila dva plastové košíky. Do jednoho dala tvaroh, vejce, kuřecí filé, zeleninu, chlebíčky a sklenici marmelády, kterou jí poslala teta z vesnice. Druhý nechala prázdný na prostřední polici ledničky. Oleg se vrátil, otevřel dvířka, uviděl košíky a zkřivil obličej.
— Zařídila jsi školku?
— Chtěl jsi, aby každému bylo jasné, co kupuje. Tak to bude jasné.
— To jsem neřekl.
— Řekl jsi: každý si kupuje pro sebe.
Další den přinesl pelměny, klobásu, chléb a čtyři plechovky konzerv. Rozložil potraviny do svého košíku, práskl dvířky a odešel se dívat na zprávy. Žanna chtěla říct, že z takového jídla ho za týden sám unaví, ale nic neřekla. V noci se probudila, šla do kuchyně se napít vody a uviděla, jak ve tmě svítí proužek světla z ledničky. Oleg stál před otevřenými policemi, držel v ruce její sklenici s marmeládou a četl štítek s datem. Když uslyšel kroky, postavil sklenici zpět na místo.
— Jen jsem se podíval, kolik toho ještě zbývá, — řekl.
Žanna přikývla a odešla do ložnice. Ráno dlouho hladila ten samý povlak na polštář, i když záhyb už dávno zmizel. V tu chvíli jí došlo, že on nemá v úmyslu žít opravdu odděleně. Chtěl, aby oddělená byla pouze její zodpovědnost.
O týden později zavolal Oleg své sestře na hlasitý odposlech. Žanna právě krájela zeleninu na večeři a z pokoje slyšela každé slovo.
— Nino, v sobotu přijďte všichni, — řekl. — Vždyť mám narozeniny. Vezmi s sebou maminku, Stepana s manželkou a tetu Ráju. Nic s sebou nenoste, Žanna se o všechno postará.
„A ona s tím nemá nic proti?“ zeptala se Nina.
— No co by na to řekla. To jí jde nejlépe.
Zeleninu krájela Žanna tenkou šňůrkou na sýr, která ležela v kuchyňské zásuvce. Šňůrka se jí zachvěla v prstech a kolečko okurky spadlo na podlahu. Zvedla ho, umyla pod tekoucí vodou a vyhodila. Po rozhovoru vešel Oleg do kuchyně, otevřel skříň a zeptal se, kde je velký ubrus.
— Jaký ubrus?
— K narozeninám. Vždyť jsem říkal, že přijdou hosté.
— Řekl jsi sestře, že mě nachytáš?
— A kdo ještě? Jsi doma, umíš to.
Žanna si utřela ruce ručníkem a vytáhla ze zásuvky sešit, do kterého si zapisovala nákupy. Na prázdnou stránku napsala: maso, brambory, sýr, vejce, zelenina, nápoje, dort, chléb, čaj. Potom sešit otočila směrem k Olegovi.
— Tady je seznam. Ty nakoupíš suroviny a já z toho, co nakoupíš, něco uvařím.
— A co tvůj košík?
— To je moje na pracovní dny. Jídlo sis rozdělil sám.
— Žanno, nezačínej s tím. Přijedou příbuzní.
— Tak jsi za mě neměl nic slibovat.
Podíval se na seznam a pak na ni. V jeho tváři se mihlo právě to rozladění, které se vždy objevovalo, když čísla nešla podle jeho plánu. Vzal sešit, na chvíli zaváhal a pak ho příliš prudce položil vedle konvice.
— Dobře. Koupím to. Ale nečekej žádné zázraky.
Ve čtvrtek si Žanna všimla na nočním stolku nové pracovní boty. Oleg si je koupil za peníze, které si od minulého týdne odkládal, a celý večer si je doma zkoušel, aby zkontroloval, zda ho netlačí na prsty. Ve skladu požadovali pevnou obuv, protože ta stará už propouštěla vlhkost, a v tom měl pravdu: bez ní nemohl jít na směnu. Žanna si pomyslela, že právě kvůli tomu se tak upíná ke každému nákupu. Ale pak se na displeji jeho telefonu objevila zpráva z rodinné skupiny: „Žanno, kolik salátů budeme dělat?“ Nina už rozdělovala, kdo v kolik přijede.
Oleg rychle napsal: „Nic nepřipravujte, máme všechno.“ Žanna stála za ním s šálkem v rukou a četla si text přes jeho rameno. Měla hned napsat manželově sestře, že sváteční stůl nebude. Nenapsala to. Usoudila, že by to vypadalo jako malicherná pomsta, a odložila ten rozhovor na večer.
Místo toho Žanna vytáhla ze skříně velkou mísu na salát, postavila ji na stůl a dlouho ji utírala suchým hadříkem. V této míse kdysi míchala saláty na všech rodinných setkáních a Oleg hostům vždycky říkal: „Žanna má zlaté ruce.“ Při té vzpomínce se cítila trapně, ne kvůli němu, ale kvůli sobě: i teď čekala, že si to v poslední chvíli rozmyslí a sám řekne příbuzným pravdu. Žanna vrátila salátovou mísu na polici. Na jejím místě zůstal kulatý otisk od prachu.
Před spaním si Žanna nastavila budík na sedmou, i když v sobotu nikam neplánovala jít. Chtěla vstát dřív než všichni ostatní a stihnout se rozhodnout, co bude dál, dokud byt ještě patřil jen jim dvěma. V noci se však několikrát probudila a pokaždé slyšela z pokoje Olegův rovnoměrný dech. Spal klidně, jako by všechny potraviny už ležely ve skříňkách a hosté nečekali na jeho sliby.
Večer přinesl Oleg dvě tašky. Tehdy si uvědomila, že ten odložený rozhovor sám přišel do jejich bytu.
V pátek položil na podlahu dvě tašky. Byly v nich brambory, bochníky chleba, párky, sklenice majonézy, sáček okurek a krabička levných bonbónů. Pro takovou společnost to nestačilo ani na jeden klidný večer. Žanna stála u stolu, prohlížela si nákup a čekala, až Oleg řekne: že peníze nestačily a že bude muset pozvat méně hostů. On si však sundal bundu, podíval se na její košík a řekl:
— Vždyť máš maso. Přidej ho a bude to v pohodě.
— To je moje zásoba do středy.
— Proboha, co na tom záleží? V rodině je všechno společné, když je to potřeba.
— V rodině, nebo kdy se ti to hodí?
Prudce se odvrátil, nalil si vodu a vypil ji vestoje. Na vteřinu v něm Žanna neviděla toho, kdo ji urazil, ale zmateného muže, který se zalekl výdajů a usoudil, že hlasitý rozkaz ho zbaví úzkosti. Dokonce dostala chuť otevřít svůj košík, vyndat maso a ukončit tenhle rozhovor. Už se natahovala ke dveřím ledničky, ale na nádobě si všimla papírového lístku: „Na výměnu. Úterý.“ Nálepku si nalepila ráno, aby si jídlo nepopletla. Žanna ruku stáhla.
— Uvařím brambory a párky, — řekla. — O zbytku nerozhoduji já.
Sobota začala klidně. Žanna utřela stůl, vyndala talíře, uvařila čaj a postavila na parapet vázu s větvičkami jeřábu, které přinesla z procházky. Pak dlouho seděla v pokoji a poslouchala, jak Oleg chodí z kuchyně do chodby a zpět. Stále se mu zdálo, že se v poslední chvíli vzdá. Kolem poledne se u ní zastavil a odsekl:
— Přece nechceš, abych před všemi vypadal jako chamtivec?
Neodpověděla. Místo toho otevřela skříň, vytáhla svůj termos na práci a nalila do něj polévku na pondělí. Víčko hlasitě zaklaplo. Oleg chvíli stál ve dveřích, pak odešel.
Hosté dorazili téměř současně. Nina přivedla manžela a dceru, Raisa Semjonovna přijela s tetou Raou, Stepan se objevil s manželkou a dvěma teenagery. V předsíni bylo těsno od kabátů a tašek, ale tašky byly prázdné: v jedné ležel dárek pro Olega, v druhé – náhradní obuv pro dívku. Nina si svlékala kabát a řekla:
— Poslechli jsme vás a nic jsme si nevzali. Oleg nás ujistil, že už jste všechno připravili.
Žanna se podívala na manžela. Ten rychle odvrátil pohled a začal rozvazovat mašličku na krabici s dárkem.
Na stole byly brambory, párky, okurky, chléb, čaj a bonbóny. Žanna přinesla ještě talíř se zeleninou, kterou si koupila pro sebe, ale majonézu ze svého košíku nevzala a saláty nedělala. Nina si nejprve myslela, že teplé jídlo je zatím v troubě. Pak ale odklopila víko velkého hrnce, uviděla tam jen konvici s vodou a přestala se usmívat.
— Olegu, a kde je ten zbytek?
— Hned to bude, — řekl. — Žanna to prostě nestihla.
— Stihla jsem uvařit to, co jsi koupil, — odpověděla.
Raisa Semjonovna se pomalu posadila na židli. Teta Raya si sundala rukavice a položila je vedle chlebovky. Stepan, který si vždycky jako první z ostatních říkal o přídavek, postavil se u stolu a zeptal se:
— Na co jsi nás pozval?
Oleg se rozzlobil.
— Nezačínejte s tím. Žanna má zásoby, hned to všechno přinese.
„Mám jídlo na celý pracovní týden,“ řekla Žanna. „Řekl jsi mi, abych ho kupovala zvlášť. Tak jsem to udělala.“
Nina se otočila k bratrovi.
— Řekl jsi, že jsi to všechno zařídil sám.
— To jsem zařídil já. Jen se rozhodla ukázat, co v ní je.
„To já jsem vás sem nepozvala a neslíbila jsem vám stůl,“ odpověděla Žanna. „Jen jsem se rozhodla, že vám ten svůj nedám, když jsi mě označil za zbytečný výdaj.“
Oleg přistoupil k ledničce a pootevřel dvířka. Žanna ho předběhla: vytáhla svůj košík, postavila ho na parapet a přikryla ho ručníkem. Byl to prostý pohyb, ale všichni v kuchyni viděli, jak se zastavil s nataženou rukou. Nina se na něj podívala tak, jak se na něj dívala v dětství, když na ni svaloval své školní povinnosti.
— Opravdu ses rozhodl, že nás nakrmíš tím, co si Jeanne koupila pro sebe?
— Tak to ale nebylo.
— A jak? — zeptala se Raisa Semjonovna. — Přijeli jsme s prázdnýma rukama, protože jsi nám řekl, ať nic nebereme.
Oleg se pokusil usmát.
— No, tak si teď něco hotového objednáme. Nino, pošli mi to na kartu, já ti to pak vrátím.
Sestra vytáhla telefon, podívala se na něj a nic nezačala mačkat.
— Ještě jsi mi nevrátil peníze za minule. A za mámino výročí taky ne.
— Nin, no přece ne před všemi.
— A bylo možné před všemi říkat, že Žanna žije na tvůj účet?
Teta Rája vstala, nasadila si rukavice a řekla, že už musí jít: doma na ni čekají. Stepan s manželkou také začali shromažďovat děti. Nikdo nekřičel ani nedělal scény. Olegovi to proto bylo o to těžší: příbuzní odcházeli bez rozruchu, ale už ne jako po oslavě. Dárek zůstal ležet na komodě nerozbalený, vedle něj trčela papírová pohlednice.
— Počkejte, — řekl Oleg. — Hned zajedu do obchodu.
— To není třeba, — odpověděla Nina. — Nemáme hlad. Jen jsme jeli za bratrem a náhodou jsme se ocitli ve tvé pasti.
Vzala dceru za ruku. Než vyšly, holčička se tiše zeptala matky, proč strýček Oleg nekoupil jídlo. Nina nic neřekla, jen jí pevněji zapnula bundu.
Když se dveře zavřely, Oleg zůstal v chodbě sám. Žanna posbírala ze stolu nedojedené talíře, zabalila chléb do sáčku a odnesla brambory na balkon, aby se nezkazily. Oleg vešel do kuchyně o chvíli později, opřel se dlaněmi o opěradlo židle a řekl:
— Jsi spokojená?
— Ne.
— Chtěla jsi, aby odešli?
— Chtěla jsem, abys za mě nesliboval něco, co jsi sám odmítl udělat.
Posadil se, podíval se na krabici s dárkem za sklem příborníku a dlouho se ani nehnul. Pak řekl, že Nina má pravdu, ale hned dodal, že i Žanna mohla ten večer zachránit. Postavila před něj prázdnou misku od okurek.
— Skoro jsem to udělala. Otevřela jsem ledničku a chtěla jsem všechno vyhodit. Ale pak mi došlo, že zítra zase řekneš: „No vidíš, přece jsi to zvládla.“ A za měsíc se zase vrátíme k těm samým účtenkám.
Oleg zvedl oči. Tentokrát se nezačal hádat.
Následující den Nině zavolal sám. Žanna seděla v pokoji a přes pootevřené dveře slyšela jeho hlas.
— To já jsem to všechno zkazil. Žanna nikoho nezklamala. Chtěl jsem ušetřit a pak jsem chtěl, aby mě před vámi kryla… Ne, neomlouvám se. Řekl jsem jí něco, co jsem neměl, a ještě jsem to zhoršil.
Po rozhovoru přišel Oleg do kuchyně se sešitem. Na první stránku napsal dva sloupce: „dům“ a „osobní“. Pak vedle něj položil svazek bankovek.
— To je na běžné potraviny. Dál to spočítáme společně.
— A co když to budeš chtít zase rozdělit?
— Tak to nejdřív sám zajdu do obchodu, sám to uvařím a sám pozvu hosty. Bez tvých slibů.
Žanna si peníze hned nevzala. Postavila na sporák hrnec s vodou, vytáhla brambory a podala mu škrabku na zeleninu. Oleg ji vzal, posadil se ke stolu a začal škrábat brambory. Slupky padaly dlouhými proužky na staré noviny. Po několika minutách zvedl hlavu a zeptal se, kde mají sůl.
Žanna mlčky ukázala na polici. Našel ji až na druhý pokus, pak trochu nasypal do malé misky a postavil ji vedle hrnce. V ledničce na prostřední polici stály dva košíky. Oleg jeden vyndal, otřel ho suchým ručníkem a postavil vedle druhého. Potom do něj přendal chléb, brambory a balíček obilovin, aniž by je třídil podle druhů.
