Vzali se brzy — Sergeji bylo třiadvacet, Tatianě jednadvacet. V obci je tak zavedeno: armáda je pryč, je čas i na rodinu. Dům u Sergeje byl-od rodičů zůstal, dobrý, na vysokém základu, s vyřezávanými penězi. Pracoval na pilařovi, dobře si vydělával. Taťána se usadila v administrativě-vyřizovala papíry, vyřizovala papíry. Žili přátelsky, bez skandálů. Po večerech seděli na verandě, sledovali slunce zapadající za řeku a plánovali. Hlavním plánem byly děti. Dva, nebo raději tři. Chlapec a dívka. Nebo dva kluci a holka. Sergej, když o svátcích trochu pil, rád argumentoval: “rodina bez dětí není rodina. Je to jako dům bez oken. Kdo ho potřebuje?»
Taťána poslouchala a usmívala se. Přála si to samé-malé, teplé, s růžovými patami. Už si vymýšlela jména: Jegorka nebo Alenka. V obchodě hlídala plenky i postýlku.
Zpočátku se nebáli-no, ne hned, stává se to. Pak se začali bát. Taťána pak jela do hlavního města republiky za lékaři. Vyšetřili ji po celém těle-testy, ultrazvuk, další procedury. A pak lékařka, nemladá žena v brýlích, řekla klidně, jako by šlo o počasí.:
00: 04: 37tak, Tatjano, bohužel, máte neplodnost. Prvotní. Patologie je vrozená. Nedá se nic dělat.
Tatiana si pamatovala, jak seděla na chodbě nemocnice a dívala se do jednoho bodu. Stěna byla natřena olejovou barvou-zelenou, která se prohýbala po okrajích. Dívala se na tu barvu a říkala si: “teď praskne a všechno se zhroutí.” Zeď nepraskla. Ale všechno se zhroutilo.
Domů se vrátila sama. Sergeje potkal na prahu, podíval se mu do tváře:
– Tak co? Co říkali?
Řekla mi to. Sedl si na stoličku a dlouho mlčel. Pak vstal a vyšel na dvůr. Stál tam a kouřil jeden po druhém. Když jsem se vrátil, tvář byla kamenná.
“Takže ano,” řekl. – Budeme se léčit. Seženu peníze. Najdeme další doktory.
A snažili se. Jezdili k nějakým babičkám, pili bylinkové vývary, chodili po kostelech, zapalovali svíčky. Tatiana se modlila, až mě bolela kolena. Nebylo to k ničemu.
Po roce se Sergej změnil. Byl tichý, podrážděný. Večeřel jsem a díval se do talíře. Na otázky odpovídal jednoslabičně. V noci jsem se motal, nespal. Jednoho rána si sedl naproti ní a řekl::
– Tanyi, to už nemůžu.
– Co nemůžeš?
— Tak. Bez dětí. Uvědomte si, že potřebuji Rod. Příjmení. Aby bylo komu dům nechat. Takže-k čemu všechno? Pro koho na tom piloramu pracuju?
Dívala se na něj. Mlčet. V krku měla kóma, ale neplakala.
“Ty … ty za to nemůžeš,” řekl a odvrátil oči. – Já to chápu. Nemoc. Ale já nemůžu. Odpustit.
– Chceš se rozvést? zeptala se tiše.
Přikývl. Mlčky. Pohled na podlahu.
A odešla.
Sbalila jsem si tašku za půl hodiny. Ticho, žádné slzy, žádné výčitky. Složila jsem šaty, boty, máminu šperkovnici: náušnice, prstýnek, brož. Sergej stál u okna a neotáčel se. Až když už byla ve dveřích, řekl:
– Ty, to … ty se nezlobíš. Opravdu nemůžu jinak.
Neodpověděla.
Nasedla jsem na autobus do centra, pak na vlak do hlavního města republiky. Dívala se z okna na proplouvající lesy, na vzácné vesničky, na šedou oblohu. Uvnitř bylo prázdno. Nebolí to ani-je to prostě prázdné jako v domě, ze kterého byl vytažen veškerý nábytek.
V hlavním městě nikoho neměla. Ale usadila se-nejprve na ubytovnu, pak si pokoj pronajala od staré paní. Šla pracovat. Nejdřív sanitkou do nemocnice. Pak chůva do dětského domova. A pak se učila na pedagoga. A zůstala tam napořád.
Dětský domov byl starý, ještě sovětské stavby, ale útulný. Děti jsou různé: odmítači, sirotci odebraní ze znevýhodněných rodin. Někdo je tichý a zastrašený, někdo zoufalý tyran. Ale všichni chtěli jedno-aby byli milováni. A Tatiana milovala. Dávala jim vše, co měla: noční služby u postýlek, rozhovory ve sprše, nedělní koláče, ukolébavky před spaním. Ano, své děti neměla, ale bylo jich mnoho. Velmi mnoho.
Znala každého jménem. Vzpomínala jsem na narozeniny. Věděla jsem, kdo má rád jídlo, kdo se bojí bouřky, kdo v noci pláče. Šila límečky, utírala trysky, roztírala dračice, seděla na rodičovských schůzkách — a měla jich dvacet ročně. Stala se matkou pro ty, kteří matku neměli. A nikdy nelitovala.
A Sergej se oženil půl roku po rozvodu.
Jmenovala se Valentina. Mladá, silná, veselá – přesný opak tiché, přemýšlivé Tatiany. Přijela do vesnice ze sousedního okolí, pracovala jako prodavačka v obchodě. Seznámili jsme se při tanci ve venkovském klubu. Za dva měsíce svatba, za rok první dítě. Chlapec. Ondřej.
Sergej byl šťastný. Nosil syna v náručí, koupal se v zinkové lázni, chodil s kočárkem po vesnické ulici — hrdý, důležitý jako Husák. Sousedé se usmívali: “tady, Serego, počkej! Teď je to jako u lidí!”Přikývl a usmíval se.
O tři roky později se narodila dcera. Nasťa. Sergej nyní chodil se dvěma dětmi-chlapečkem a holčičkou, jak se mu zdálo. Dům byl plný hluku, křiku, smíchu, pláče, plenek, hraček. Stavěl jim houpačky na dvoře, v zimě jezdil na sáňkách, učil je rybařit na řece.
Na Tatianu si nevzpomněl. Nebo spíše-skoro jsem si nevzpomněl. Někdy, velmi zřídka, se mi v hlavě mihne: “Zajímalo by mě, jak je to tam?”Ale on ty myšlenky odháněl. Teď měl jiný život. Současná. Plná.
Roky ubíhaly. Děti vyrůstaly. Andrej vystudoval školu a odjel do hlavního města republiky — studovat na univerzitu. Po třech letech. Oba se naučili, usadili. Andrej se stal manažerem v nějaké firmě. Nasťa je účetní. Vzali se, měli děti.
Sergej zůstal ve vesnici. Valentina ho tehdy opustila-nevydržela vesnický život, odjela za sestrou do jižního města. Takže zůstal sám. Ve velkém domě s vyřezávanými penězi. Čekal jsem, že přijdou děti. Navštěvovat. Volat.
Děti nepřijely ani nezavolaly.
Zpočátku to nechápal. Myslel jsem, že mám práci, rodinu. Ale trvalo to měsíce. Telefon mlčel. Volal sám-Andrej shazoval nebo odpovídal stručně: “Tati, mám práci. Zavolám ti zpátky.” A nezavolal. Nasťa odpovídala častěji, ale rozhovory byly prázdné — o počasí, o zdraví, “jak se máš — v pořádku”. Cítil: něco je špatně. Něco je pryč. Nějaká nit praskla.
Jednou to nevydržel a jel za Andrejem sám. Bez varování. Dlouho jsem se třásl v autobuse, pak v autobuse. Našel jsem byt v nové čtvrti. Zvednout se. Zavolat.
Dveře otevřela švagrová. Dívala se na něj překvapeně, dokonce vyděšeně.
Sergeji Petroviči … a Andrej vás nevaroval, že přijedete.
– Jo, jsem na cestě. Nech mě tam jít.
Vzala ho do kuchyně. Vnoučata-chlapec a dívka-seděli za tablety, sotva zvedli hlavy. Andrej vyšel za půl hodiny. Pozdravil se zdrženlivě. Sedl si naproti.
– Jak se máš, tati?
– Nic. Přišel jsem za vámi.
– Neměla byste. Měl jsem tě varovat. Máme plány.
Sergej seděl v cizí kuchyni, pil čaj z cizího šálku a cítil: je tu navíc. Cizí. Tolerovali ho, ale nečekali. Ten večer odjel. Celou cestu se díval z okna autobusu a mlčel. Uvnitř se něco utrhlo-pomalu, s křupavostí jako staré lano.
Pak došlo k dalšímu rozhovoru-po telefonu. Zavolal Andreji, aby mu pogratuloval k narozeninám. Ten odpověděl suše. A pak řekl:
– Tati, promiň, ale hlavně nám nevolej. Máme svůj život. Ty se svými problémy … někdy. Bez urážky.
Sergej se neurazil. Zavěsil a dlouho seděl v tichu. Podzim. Za oknem prší. Dům je prázdný. Kamna nejsou roztavená. Na zdi-fotky: děti ve škole, děti na rybách, děti s balónky. Rodná tvář. Cizí lidé.
Seděl a říkal si: “Andreji. Nasťa. Moje děti. Moje krev. Dělal jsem pro ně všechno. Všechny. Pracoval ve dvou zaměstnáních, v domě všechno nejlepší, poslední penny — na jejich studium, na jejich svatby, na jejich byty. A teď…”
Rozhlédl se po prázdném domě. V kuchyni je špinavé nádobí. V místnostech je prach. Nikdo nepřijde. Nikdo nezavolá. Nikdo ho nepotřebuje.
A pak si vzpomněl na Tatianu.
Pamatoval si ji špatně. Nejasně. Tichá, laskavá, oči šedé, ruce měkké. Jak odcházela-s jednou taškou. Jako bych neřekla ani slovo výtku. Jak sám tehdy říkal:” ty se nechováš zle ” — a myslel si, že dělá správnou věc.
A teď ho najednou napadlo: jak se má? Kde je? Co se jí stalo? Nic nevěděl. Třicet let, žádné zprávy. Někdo z venkova se nechal slyšet, že ji viděli v hlavním městě Republiky, že pracovala někde s dětmi. Nic více.
Začal hledat. Vyslechl jsem staré známé. Jeden muž, se kterým kdysi společně na pilařovi pracovali, dal telefon-řekl, že sestra jeho ženy se s Tatianou v práci nějak křížila. Sergej si zapsal číslo na útržku novin. Dlouho jsem se díval na čísla. Váhat.
A pak jsem přibral.
Klakson. Druhý. Třetí. Čtvrtý. Už jsem chtěl shodit-a najednou:
– Haló?
Hlas byl stejný. Úplně stejný-měkký, klidný. Uplynulo třicet let a hlas se nezměnil.
“Táňo,” řekl. A zamumlal. – To Je Sergej.
V trubce je pauza. Dlouhý.
“Ahoj, Serjožo,” řekla. A v hlase nebyla ani zášť, ani radost. Prostě-poznávání. Jako by se rozešli včera.
– Jak se máš? – zeptal se. – Já jen … myslel jsem … tolik let.…
“Jsem v pohodě,” odpověděla. — Pracovat. Mám se dobře.
A v tu chvíli uslyšel. V pozadí. Dětský smích. Dětské hlasy. Někdo vykřikl: “Tatjano Nikolajevno, můžeme ještě?”A ještě jeden hlas, tenký:” a vy nám čtete pohádku?»
Zadržel dech.
– Ty… kde jsi? – zeptal se.
“V dětském domově,” řekla. – Pracuju tady jako vychovatel. Už dvacet a víc let.
– A … děti?
“Děti,” potvrdila. A dodala tiše: – mám jich hodně, Serežo. Velmi mnoho.
Stál s dýmkou v ruce a v krku stál kom. Chtěl něco říct-něco důležitého, něco, co by vysvětlilo všechno: jeho život, jeho chyby, jeho samotu. Ale nebyla tam žádná slova.
“Táňo,” vydechl konečně. – A ty jsi šťastná?
Mlčela.
