“Moje rodina přijela na Velikonoce. Nejdřív jsem byl rád, že přijedou, ale když jsem pak slyšel a viděl, jak se všichni chovají, chytil jsem se za hlavu. Nečekala jsem, že by starší ženu mohli takhle týrat. Ne však u mě. Chtěli prostě přijít na místo připraveni, sníst babičce jídlo a odejít. Chtěli… Tak jsem jim ukázala makovici.
Moje rodina chtěla přijet na Vánoce.
Jsem staromódní žena a věřím, že nic není zadarmo a že si člověk musí něco zasloužit, aby to dostal. Ale mám dobré srdce a záleží mi na rodině a na vnoučatech, takže když řekli, že chtějí přijet na Vánoce, byla jsem ráda. Představovala jsem si to všechno jinak. Myslím, že to pomáhá, zvlášť když už jsem stará a je pro mě těžké připravit jídlo pro skoro deset lidí.
Myslela jsem si, že si budou rozumět a někdo přijede dřív a pomůže mi. Dokonce jsem jim při rozhovoru navrhla, že by se staršímu člověku mělo pomoci. Oni však k mému překvapení řekli, že nemají čas a přijdou až na štědrovečerní večeři. Byla jsem v šoku. Ne, to už je trochu moc… Mysleli si, že přijdou všichni připravení a já jim poděkuji, že přišli… No, byli překvapeni!
Ale já jsem jim to ukázal!
Nemohla jsem uvěřit, že si opravdu myslí, že přijdou připravení. Abych si to ujasnil, já na takové věci nejsem. Koupil jsem si, co jsem potřeboval, ale nic jsem si nepřipravil.
Když členové rodiny přijeli, pokaždé se zeptali, jestli je všechno připravené, a já se jen usmála.
Jakmile všichni seděli u stolu a už hladově čekali na večeři, zeptala jsem se, jestli mi pomáhali připravit Vánoce. Odpověděli, že ne. Pak jsem se usmála ještě víc a řekla, no, to je pravda, takže dostanou fík a mák, pokud si jídlo nepřipraví sami. Mysleli si, že si dělám legraci. Ale oni nežertovali.
Honil jsem je do práce, až se po nich zaprášilo. A dobře jim tak! A tak slavnost začala o čtyři hodiny později, ale jak chutnala, protože se všichni zapojili do pomoci. A tak se má žít.
