“Moje rodina by mě už nejraději odvezla do hrobu. Vůbec nehledí na to, že já, ačkoli je mi 83 let, do hrobu vůbec nejdu. Cítím se zdravý a mám před sebou ještě mnoho let života. A přesto si zřejmě myslí, že to bude jinak a že odejdu a oni se budou dělit o mé dědictví. Ach, aby se nespletli… Doufají snad ve velké dědictví po mně? No, tak to si to spočítají.“ A tak jsem se na ně podíval.
Mám děti, mám vnoučata.
Netajím se tím, že jsem poměrně bohatý člověk. Mám svá léta, ale 40 let jsme s manželem hodně šetřili, abychom měli na stáří. Před několika lety jsme také prodali náš starý byt a na nedostatek financí jsme si nemohli stěžovat. No, Tadeusz byl dobrý chlap, ale před rokem zemřel a já zůstala sama. Tedy ne tak docela sám. Mám přece děti a mám vnoučata.
Ale na druhou stranu vidím, jací jsou. Když nepřijdou za mnou, mluví jen o penězích, penězích a rostoucích potřebách. Je pravda, že mám měkké srdce a často jim pomáhám, a to ještě nebylo nic nejhoršího. Bohužel to ale zjevně přehánějí. Mám dojem, že jediné, na čem jim záleží, jsou moje peníze.
Počítají s dědictvím po mně? No, počítají s tím.
Už několikrát přeháněli, když říkali, že když odejdu, budou velmi bohatí. Připadám si hloupě, když to říkám, ale už předem se ptali na podrobnosti o tom, co mám, a dokonce se podělili. Vzpomínám si, že nedávno mi vnučka dokonce řekla, že prodá můj dům a za svůj podíl si koupí nejnovější auto. No, budou se divit, protože do toho světa se nechystám. A co víc, rozhodla jsem se, že jim dám přísnou lekci za to, že se starají jen o můj majetek.
Moje mladá sousedka, studentka, mě často navštěvuje, nakupuje mi a povídá si se mnou. Je to opravdu dívka se zlatým srdcem, a tak jsem se právě jí rozhodl odkázat celý svůj byt a všechno, co mám. Rodina, pokud jim na mém majetku tolik záleží, se mohla chovat jinak, mohla se zachovat lépe.
