“Po pěti letech společného života jsme se vzali rychle do civilního svazku. Z lásky, ale honily nás jiné formální záležitosti… Tchyně mi opakovaně říkala, že naše svatba není důležitá – opakovala to jako mantru. Nečekali jsme však, jaké překvapení nám tchánovci připraví v den, kdy jsme si dali svatební slib! Manžel poté sedl před úřadem do auta a rozplakal se… Ale největší rána přišla až o tři týdny později. To byste do mě neřekli!”
Měli jsme rychlou civilní svatbu. Tchýně říkala, že je to nepodstatné.
Můj vztah k obsahu je… zvláštní. Do dneška jsem jen četla vaše dopisy, ale teď se musím ventilovat, protože mám pocit, že stojím na hraně. Jejich chování opravdu nechává hodně prostoru.
Se Zbyškem žiju pět let, známe se ještě déle, ale vzali jsme se teprve před měsícem. Byla to jen civilní svatba, zorganizovaná narychlo. Zkrátka nemám pracovní smlouvu a potřebovala jsem zdravotní pojištění, které měl manžel. Bez něj bych musela zaplatit značnou částku za zákrok, který už byl nezbytný..
Proto jsme se rozhodli, že je to skvělá příležitost konečně formalizovat náš vztah. Měli jsme z toho velkou radost. Všechno jsme stihli za necelé tři měsíce, ale to neznamená, že by hladká organizace svatby nějak ubírala na našem pocitu… Ten trvá už léta se stejnou silou. Není to žádná prázdná fasáda.
Naše rozhodnutí zastínilo podivné chování mé tchyně. Před svatbou v každém telefonickém rozhovoru zdůrazňovala, že obřad není důležitý, že vlastně o nic nejde…..
Tchánovci ve svatební den udělali takové překvapení, že se můj manžel rozplakal.
Trochu mě tato prohlášení překvapila, zvlášť když Zbyszkův starší bratr má také jen civilní svatbu, navíc se svou druhou ženou. Naprosto jsem však nečekala, co Zbyszkovi rodiče předvedou v náš svatební den!
Do svatebních oznámení jsme nenapsali žádné řádky o darech, jen jsme místo květiny přiložili ikony s nakreslenou lahví a místo balíčku obálku. Přišlo nám to naprosto srozumitelné.
Ukázalo se, že pro naše příbuzné to tak nebylo. Na svatbě se objevili úplně s prázdnýma rukama – žádná květina ani láhev, žádná obálka a dokonce jsme nedostali ani přáníčko!
Celý svatební dar na novou cestu vpřed pro staršího syna byl stisk ruky a poplácání po zádech.
Když manžel viděl, jak se k naší svatbě chovají jeho rodiče, nevydržel to, a když jsme vyjížděli zpod úřadu směrem k restauraci, v autě se rozplakal. Byl z toho velmi zklamaný. Co to se mnou bylo… jak se k němu mohli takhle chovat!
O tři týdny později poslali opožděný dárek. A jaký to byl dárek!
Došlo mi to až o tři týdny později, když k nám tchánovci přijeli na večeři. Zbyszek a jeho táta šli na chvíli do garáže. Já jsem zůstala s tchyní, a tehdy se začala chlubit, jaký skvělý vysavač na prádlo koupila za 10 000 zlotých!
Spadly mi ruce… vysavač za hubičku, a pro vlastního syna dokonce ušetřila blbou kytku? Už jsem to nevydržela a řekla jí, že na synovu svatbu přišli s prázdnýma rukama… Tchyně byla ohromená. Tvářila se nechápavě a vyjádřila překvapení, že o tom vůbec mluvím.
Ale největší rána přišla předevčírem. Přišel nám domů balíček, který jsme si neobjednali… Ukázalo se, že uvnitř byly dva středně velké sýrové ručníky s našimi jmény. Tchyně nám objednala svatební dar, aby nám vynahradila absenci květiny. To je ale lakomec!
Nevím, jak se k ní teď mám chovat. Mám jí poděkovat? Mám se jí smát? Nebo se snad před ní zhroutit vděčností za tak velkorysý dar? Méně trpělivá snacha by se už dávno urazila…..
