Ivan byl v rodině nejmladší. Rád žil mezi svými staršími bratry, se kterými si mohl hrát a blbnout. Žili však v chudobě, a tak Váňa pořád doháněl, co starší z nich potřeboval. Všichni spolužáci si z něj kvůli tomu dělali legraci. Říkali mu hladový kluk a nedali na něj dopustit. Jeho matka pracovala jako obyčejná zdravotní sestra.
Často si brala práci navíc, takže Ivan byl odkázán sám na sebe. Jeho neupravený vzhled dával dětem další důvod k výčitkám. Sedával u stolu sám.
Učitelé se ho nezastávali, také si z něj dělali legraci. Váňa se v takových situacích cítil velmi nepříjemně. Ale chlapec měl ve škole samé jedničky. Fyzika a matematika byly jeho oblíbené předměty.
A humanitní předměty byly pro Váňu snadné. Dokázal se naučit nazpaměť básně najednou. Jednou Ivan mluvil na literárním večeru o Bloku a z publika se ozvaly ošklivé ostny. Důstojně dokončil svou řeč, poděkoval za pozornost a v tu chvíli mu někdo plivl do obličeje rozžvýkaný papír z dýmky.
Tehdy mladíkovi došla trpělivost: “Budeš všeho litovat! To vám slibuji! Vyrostu, koupím si školu s učiteli. Vy všemu rozumíte, ale to už bude pozdě! Byl plný vlastní nadřazenosti a publikum vyprsklo smíchy. Uplynuly roky. Ivan úspěšně dokončil univerzitu. Založil vlastní firmu a charitativní organizaci, která pomáhala rodinám s nízkými příjmy. Jeho život se vyvíjel dobře: rodina, kariéra, zdraví.
Jednoho dne se zastavil ve své rodné vesnici a uviděl, že jeho škola je zavřená.
Ukázalo se, že v budově byl vyhlášen havarijní stav a děti musely navštěvovat výuku v sousední vesnici. V tu chvíli mu po tváři stekla slza a vzpomněl si na všechny ty posměšky spolužáků a učitelů. Ivan to nemohl dopustit.
Samozřejmě bojoval proti směšným myšlenkám, zahnal zákeřné plány jednat rozumně. Rodiče ho vychovali správně, pomsta mu byla cizí, takže soucit s lidmi převládal.
Zrušil všechny schůzky, zavolal svému asistentovi a ukázal mu rozdělanou práci. Opravy nejen financoval, ale také na všechny fáze dohlížel. Ředitel a všichni učitelé se na svého absolventa dívali s obdivem. Vzpomněli si také, jak mu otrávili dětství, a v tu chvíli pocítili stud a výčitky svědomí. Učitelé se k němu báli přiblížit, ale on to udělal sám se slovy: “Děkuji vám za lekce života!
