– “Tak si, Eleno, sbal věci, tenhle dům jsme dali na prodej, už jsi dospělá, umíš se o sebe postarat.”
“Ale kam půjdu, teto Valjo?” “Jdi za otcem, matka s babičkou před tebou všechno tajily, ale on žije v hlavním městě, prý je velký podnikatel. Tady na vesnici nemáš z čeho žít, později mi poděkuješ,” usmála se teta, “a v obchodech máme sedm lidí, všechny je živíme, šatíme, obouváme…”
Žena položila na stůl štos starých vybledlých dopisů a černobílou fotografii. “Tady jsou naše holubičky, tvůj otec sloužil u místní vojenské jednotky, tvoje matka ztratila hlavu, když ho viděla.” “Proč se rozvedli?” zeptala se Olena.
– “Odešel do města a rodičům se asi nelíbilo, že se chystá oženit s vesnickou dívkou, a tak se pro Taťánu nevrátil. “Pořád psal dopisy, pak přestal… a brzy ses narodila ty.”
– Takže tvůj otec o mně nic neví? – Ano, Táňa byla pyšná, porodila tě a nosila tě sama. Mohla aspoň poslat vzkaz, požádat o pomoc… Olena vyrůstala s matkou a babičkou, o otci nic nevěděla a v jejich rodině nebylo zvykem o něm mluvit.
Dělali všechny pokusy, ale její matka přísně mlčela. Babička zemřela před pěti lety. A její matka zemřela nedávno, dlouho trpěla bolestmi, nebyly peníze na léky, nedala se čekat pomoc… Kdyby tak teta Valja řekla Oleně o jejím otci dřív… ale co si o tom teď myslet. Druhý den po tomto rozhovoru si dívka sbalila věci, vzala matčin kapesník a babiččin prsten, štos dopisů se starou fotografií rodičů a vydala se na nádraží.
Hlavní město ji přivítalo studeným, prudkým deštěm a její starý kabát ji před pronikavým větrem neochránil. Procházela kolem rozzářených výloh, krásných nápisů a ruchu života hlavního města, na který si musela teprve zvykat.
Když stála u jednoho z nich, Elena zjistila, že jí chybí taška s penězi a osobními věcmi… na radu tety si doklady uložila do tajné náprsní kapsy, a to jí stačilo. Ale co teď dělat, adresu si nepamatovala, a ta byla právě v kapse ztracené kabelky… Dívka se posadila na kufr a rozplakala se. Je ti špatně?” uslyšela něčí hlas, vzhlédla: “Ne, je mi dobře, jen jsem… trochu unavená. Hlas patřil asi pětadvacetiletému mladíkovi. – Můžu tě stejně hodit domů, nevypadáš dobře.
– Nemám tady domov. Přijel jsem před pár hodinami… Lena už nemohla mluvit, najednou si uvědomila, že nemá kam jít, vždyť zpočátku doufala, že jí otec aspoň pomůže, byla naivní… Muž jí zatím pomohl vstát, vzal její kufr a vedl ji k autu. – Pojď, bydlím nedaleko, aspoň se můžeš ohřát, napít se čaje a pak popřemýšlíme, jak ti pomoci.
Jmenuji se Alexej, – usmál se, – já jsem Elena. Velmi mě těší, že vás poznávám. Proč mi pomáháte, vždyť jsem pro vás úplně cizí člověk. Oleksij se na ni mlčky podíval a pak řekl: “Jsi hodně podobná mé sestře, zemřela před několika lety…”
Doma Oleksij dal dívce horký čaj a vyprávěl jí, proč jela takovou dálku, o ztracené tašce a o svém domě, který bude brzy patřit cizím lidem. Najednou Olenu zaujala stará fotografie v krásném vyřezávaném rámu na knihovně. “Kdo je to?” zeptala se muže a přistoupila blíž. Igor Petrovič. Proč? Znáte se?” – Počkejte!
Lena se vrhla ke svému kufru a vybalila svazek dopisů. Vzala starou fotografii svého otce, její otec se tolik podobal tomuto Igorovi Petrovičovi.
– Tady, podívej se. – Tak to je on! Byl ještě na vojně. Po otcově návratu se poprvé oženil, ale po roce se jejich manželství rozpadlo. A o pět let později se seznámil s mou matkou, mně byly tehdy tři roky, a Ihor Petrovič mi dal své příjmení a vychovával mě jako vlastního syna
Takže on je tvůj otec?”
– Ano, ukázalo se, že ano, na dopisech je i podpis Ivanova Igora… – Správně… ano, – usmál se Alexej, – takže ty jsi moje nevlastní sestra, no, rád tě poznávám.
Pojď, napiješ se čaje, jsi unavený z cesty… – Taťána… Když jsem ji poprvé uviděl v místním obchodě, nemohl jsem z ní spustit oči, jak byla krásná… – Takže ty jsi její dcera? Lena stála a přešlapovala z nohy na nohu, předešlou noc nespala celou noc, pořád myslela na to, jaký bude, jak se s ní setká? Odháněl by ji? Dveře otevřel vysoký muž s hustými šedivými vlasy, ale stále vypadal docela mladě. Musíme s vámi probrat důležitou záležitost,” začal Oleksij.
Zatímco se Lena rozhlížela, Alexej položil na stůl štos dopisů a fotografii. Igorovi Petrovičovi se třásly ruce a nikdo nevěděl, jak moc mu Taťána leží na srdci, proč musel jejich vztah přerušit kvůli sňatku, který byl výhodný pro otcovo podnikání.
Nikdo nevěděl, že za Taťánou několikrát přijel, ale ona ho k sobě nepustila, nevyslechla ho, a že se všechno dá ještě změnit.
Vítej doma,” objal Elenu, “měl jsem tvou maminku moc rád, neplač, všechno bude v pořádku, věř mi, kdybych o tobě věděl dřív… Uplynulo několik let, Elena a Alexej se spřátelili, Igor Petrovič, který odešel z podnikání, předal vedení podniku synovi a dceři. A jeho velký prázdný dům se naplnil dupotem dětských nohou a smíchem malých vnoučat.
