Nedávno jsem se přestěhovala do jiné země, našla si tam lásku a otěhotněla s přítelem ze zahraničí. Je mi 40, jemu 65. Milujeme se, ale bojím se odsouzení naší rodiny. Měla bych se dítěte vzdát?
Přítel říká, že se o dítě postará, žádá mě, abych si ho nechala, ale já se cítím jako mezi dvěma ohni. Celý tento příběh začal poté, co mě manžel podvedl. Vykopla jsem ho z domu, on odešel ke Kazašce a já zůstala sama. Naše děti jsou dospělé, nejstarší dcera je vdaná, nejmladší studuje a bydlí na koleji.
Blízká přítelkyně, která se před deseti lety odstěhovala do jiné země, mě pozvala k sobě, abych si odpočinula, a kdybych chtěla, mohla bych tam i zůstat.
Brzy jsem si tam našel dobrou práci, našetřil nějaké peníze a koupil malý pozemek, abych si tam postavil dům. Dlouho jsem snil o domě u moře a konečně se mi můj sen postupně plnil.
A pak jsem se seznámil s místním boháčem. Jeho syn mě najal, abych pomáhala jeho nemocnému otci a starala se o něj (jsem vystudovaná zdravotní sestra). Navzdory svému věku a nemoci byl stále velmi dobrý v posteli.
Dvakrát nebo třikrát a usínala jsem. Máme se rádi, chceme spolu vychovávat dítě, ale pro začátek je už nemocný, starý člověk a možná se narození našeho dítěte ani nedožije. Navíc si jeho rodina bude myslet, že jsem otěhotněla úmyslně, abych si nárokovala jeho majetek.
A co na to řeknou moje děti? Musím se postarat o vnoučata, ale nechci si vzít hřích na duši. Také mám sny o stavbě domu u moře, ale s dítětem v náručí to bude nereálné. Co mám dělat?
