Pocházel jsem z vesnice, potkal jsem manžela, oženil se. Snil jsem o rozvodu, ale nikomu jsem o tom neřekl. Když jsem odešel do důchodu, rozhodl jsem se podat žádost o rozvod. Jen měsíc jsem se stal členem řad důchodců a už se mi podařilo přeceňovat celý život. Je to škoda přiznat, ale většinu svého života jsem si vzala za muže, který mě nikdy vůbec nehodnotil. Cítila jsem se, jako by mi z očí spadla pella. Prvních deset let manželství jsme žili ve vesnici, kde má názor ostatních velký vliv.
V obci se prakticky žádné rozvody nevyskytují. Musíte být trpěliví, protože najdete lepšího člověka. Na začátku, zdroj všech mých problémů jsem považoval tchyně.
Myslel jsem, že to bylo s její podřízenosti ke mně je nemožné vystoupit z domu a krok, vychovávám děti nesprávně, a já nejsem hosteska. Snil jsem o rozvodu, ale jak, “lidé nebudou rozumět.” Pak jsem si koupil byt ve městě od svých rodičů. Muž nemohl znovu vybudovat a najít důstojnou práci.
Hlavním živitelem rodiny jsem byl já, ale naprostá kontrola a obvinění se nezastavily. Takže to nebylo v jedné tchyni. Ale i nadále jsem vydržel, protože děti začaly přechodný věk, nechtěl jsem je rozvést. Později děti vyrostly a vychovaly své rodiny.
Ale opět jsem byl nějak nepohodlný, když jsem se chtěl rozvést, tak spolu mnoho let žili bok po boku. Ale před měsícem jsem odešel do důchodu a slyšel od muže otázku: Kde mám nyní v plánu pracovat, protože potřebujeme žít pro něco. Už dlouho sedí sám.
Tady je moje trpělivost a já prasknu. Celý můj život byl před mýma očima, pomyslel jsem si: Chtěl jsem strávit zbytek svého života s touto osobou po tolika letech? Mládí je u konce a pamatuj na dobro a nic. Ve stejný den jsem si vzal majetek svého manžela a poslal ho k mé matce ve vesnici. Můj byt je můj, takže mám právo s ním nakládat, jak se mi zlíbí.Ale naše děti nechápou mé činy.
Nečekala jsem, že mé rozhodnutí schválí, ale děti mi daly skutečný bojkot, požadovaly, abych odpustila jejich otci a vzala ho zpět. Dokonce mi řekli, že se za mě před svatbou stydí. To nechci. Celý život jsem se s ním nudila. Je to člověk, který přivedl naše děti k životu? Snažil jsem se jim říct, že jsme si navzájem cizí lidé a nemá smysl, abychom si udrželi to, co už dávno bylo pryč.
Neposlouchají mě, nebo mě nechtějí slyšet. Muž volá každý den, žádá ho, aby ho vzal zpět, říká, že 35 let žil spolu, a já jsem se rozhodl uspořádat koncerty ve stáří. Seděli na mně tolik – manžel i děti a tchyně, že ani nevím, co mám dělat. Mám pocit, že už s ním nechci žít. Dost, trpělivost. Ale jak to vysvětlit jim všem a neohýbat se znovu za okolností…
