Minulý měsíc se vdávala moje sestra. Rodiče ženicha byli bohatí a zaplatili téměř celou svatbu. Všechno bylo na vysoké úrovni, krásné a vkusné. Svatební obřad se konal. Hosté novomanželům blahopřáli a předali jim dary. Bylo tam hodně lidí.
Sestra mezi nimi zahlédla svého bývalého přítele. Byl to její snoubenec a chtěli se vzít, ale kvůli nepředvídaným okolnostem byl odvezen do služby a o dva měsíce později byl na seznamu pohřešovaných osob. Sestra se touto ztrátou velmi trápila a nemohla si najít místo. Tři roky k sobě nikoho nepustila. Nedokázala si představit život bez Mykoly. Ale on byl pryč.
Začala chodit s Oleksiem, ale nebylo dne, aby se o Mykole nezmínila. Dokonce i v den své svatby, když si oblékala bílé šaty, plakala a říkala mi, že by si ty šaty ráda vzala na svatbu s Mykolem. Když sestra zahlédla Mykolu v davu, změnila výraz a okamžitě utíkala na záchod. Běžela jsem za ní.
Dlouho plakala a já ji uklidňoval, jak nejlépe jsem uměl. Uběhla půlhodina, sotva se uklidnila, a pak jsem ji musela znovu natřít, aby si toho nikdo nevšiml. Když jsme odcházeli, vyšel nám naproti Mykola.
Požádali mě, abych je nechal o samotě, tak jsem to udělal. Vrátila jsem se k hostům. Večírek pokračoval, všichni se dobře bavili a ani si nevšimli nepřítomnosti nevěsty. Jen ženich se nervózně rozhlížel. Začala jsem se také bát a šla se podívat, kde je moje sestra.
Závoj a kytice ležely na zemi. Uvědomila jsem si, že spolu utekly, a měla jsem velkou radost. Konečně po tolika letech budou moci být spolu. Zasloužila si být šťastná. Schovala jsem závoj a kytici a vrátila se k hostům. Všichni začali hledat nevěstu, ale já se ani neukázala. Věděl jsem, že je v pořádku a bude s člověkem, kterého vždycky milovala.
