Můj manžel byl nejlepší člověk v mém životě. S ním jsem žila naplno, nikdy mi nic neodmítl, vždycky tu byl pro mě, ať jsem dělala cokoli… Prožili jsme toho spolu hodně. Můj manžel měl zlaté ruce a vždycky dokázal překonat všechny těžkosti, ale najednou naše pohádka skončila. Můj manžel utrpěl strašnou nehodu a na místě zemřel.
Nedokázala jsem si život bez něj představit, dlouho jsem nemohla ani vyjít z domu a doma jsem šílela, protože všechno, každý předmět jako by čekal na návrat mého manžela… Rok po této události se vrátil z Polska můj přítel.
Pracovala tam jako zdravotní sestra a pozvala mě, abych jela s ní.
Manžel nám odkázal dost peněz, abych mohla žít v naprostém pohodlí až do stáří, ale já jsem chtěla svému jedinému synovi poskytnout co největší pohodlí a víru v budoucnost. Každopádně jsem s kamarádkou odletěla do Polska a začala se starat o 67letou ženu.
To bylo před 17 lety. Za tu dobu se mi podařilo vydělat peníze na synovu svatbu a byt a vyrobila jsem drahé dárky pro svá tři vnoučata. Před 3 lety jsem se rozhodla vrátit do vlasti a požádala jsem syna, aby mi několik let (tj. 3 roky) šetřil peníze a koupil mi za ně byt. Bez námitek souhlasil.
Tak jsem se konečně vrátil do vlasti na křídlech větru a synovi a snaše spadla čelist, když mě uviděli. Ukázalo se, že můj byt darovali svému nejstaršímu synovi, který se do něj nastěhoval se svou ženou.
„Nedělej z toho vědu, mami,“ řekl můj syn rozhořčeně, “jak jsme mohli vědět, že sem přijedeš natrvalo? Chvíli u nás budeš bydlet a pak se uvidí…“.
Málem jsem ho kvůli jeho postoji a slovům „zatím“ uhodila. Myslím, že má povinnost mi byt vyklidit, protože jsem tolik let pracovala pro svého syna a on na mě takhle reaguje. Ať se o své děti postará sám.
