S manželem jsme neplodní. V tom smyslu, že spolu nemůžeme počít dítě. Každý z nás se může stát otcem samostatně. Ale ne společně. Ale milujeme se příliš na to, abychom se kvůli tomu rozešli. A tak jsme se po dlouhém bloudění po nemocnici s touto skutečností smířili a rozhodli se, že si dítě z dětského domova vezmeme.
Přípravy na adopci holčičky trvaly dva roky. Zahrnovala návštěvu obrovského množství úřadů, účast na speciálních kurzech pro pěstouny a poznávání samotné Táni.
Nyní je však vše u konce a my jsme rodiči pětileté holčičky. Holčička je podobná mně a mému manželovi. Kdo neví, že je holčička adoptovaná, nikdy by to neuhodl. Manželovi rodiče naše rozhodnutí vlastně přijali.
Samozřejmě ne hned, ale přijali dívku za svou. Tanečka svou otevřenou povahou a náklonností způsobila, že si ji tchánovci zamilovali jako vlastní.
– Je přesnou kopií Paši! Je stejně neposedná,“ říká občas tchyně a zapomíná, že vnučka není její vlastní. „Nemusím snad dodávat, že dcera je pro mě a Pavla nejbližším členem rodiny. Ale moje rodina nechce dceru ani vidět. Moje matka a sestra se jen podívaly na její fotku a usoudily, že je to Ghaňanka. Moje matka je znechucená i tím, že dceru oslovuje jejím jménem.
Prostě „ta holka“.
Moje sestra se zachovala velmi ošklivě. Pozvala mě a mého manžela na oslavu svých narozenin a požadovala, abychom přišli bez Tanyi. „Nechci, aby moje děti komunikovaly s nějakým dítětem z domova,“ řekla mi. – řekla.
„A já netoužím komunikovat s nelidmi“. – Odpověděla jsem jí. Od té doby jsem s ní nemluvila. Blíží se matčiny narozeniny. Jestli se mě odváží pozvat na návštěvu bez dcery, bez výčitek se s ní rozejdu, stejně jako jsem se rozešla se sestrou. Jsem matka, a tak nedovolím, aby někdo urážel mou dceru!
