Před osmi lety, po odchodu do důchodu, po letech úzkosti. Byl jsem však rozhodnut nesledovat typický scénář zaměstnané osoby, která posílá všechny své příjmy domů.
V tak pokročilém věku jsem se pohyboval, abych se podpořil. Moji přátelé žili v Itálii po dvě desetiletí, ale před odjezdem jsem váhal a čekal na odchod do důchodu. Můj důchod byl minimální a já jsem opravdu potřeboval extra příjem.
Doma moje dcera použila můj důchod k zaplacení účtů za můj třípokojový byt. Věděla jsem, že se na ni nemůžu spolehnout sama. Byl jsem odhodlán vydělat co nejvíce, nechtěl jsem zatěžovat své děti ve stáří.
Byl jsem matkou 42letého syna a 38leté dcery a dal jsem jim jasně najevo, že ode mě nemají očekávat peníze. Můj syn vychoval dvě děti se svou ženou v domě svých rodičů. Moje dcera Ludmila žila se mnou. Vdala se, ale nějak se s manželem nedala dohromady a po dvou letech se vrátila domů.
Lyudmila měla potíže najít práci, ale nikdy nepracovala déle než tři měsíce. Byl jsem rozhodnut ji finančně nepodporovat. Řekl jsem jí, aby platila za náš společný byt z mého důchodu a vydělávala si svůj vlastní život.
Když si Lyudmila stěžovala mé sestře na nedostatek finanční podpory, sestra se mě snažila obvinit, že ona a její manžel podporují její dceru. Zůstal jsem neoblomný a vysvětloval jsem, že jsem přijel do Itálie, abych si vydělal na živobytí a nezatěžoval děti svou přítomností.
I přes mých 65 let jsem cítil, že je důležité postarat se o sebe a žít co nejvíce. Moje dospělé děti si mohly vydělat na živobytí. Tady, v Itálii, si čas od času kupuji večeři a nové oblečení. Nechci se cítit provinile, když si koupím šálek své oblíbené kávy.
Moje sestra mě varovala, že můj přístup k životu by mě mohl nechat samotného za soumraku, ale nebojím se toho. Musím se soustředit na přítomnost, práci a péči o sebe. Moje děti jsou rozrušené a myslím, že bych jim měl poslat peníze. Mám svůj názor – nic jim nedlužím. Měli by se naučit držet se.
