Když byl synovi rok a půl, rozhodla jsem se začít přispívat do rodinného rozpočtu. Vždycky jsem ráda pletla, a tak jsem se rozhodla, že začnu plést pro zisk. Ale jak se ukázalo, pletení pro sebe a pletení pro zisk jsou dva velké rozdíly. Pro sebe je to radost, ale pro prodej je to zodpovědnost za kvalitu i čas, a proto je to dřina. I když můj chlapeček už vyrostl, stále potřebuje hodně pozornosti. Takže jsem někdy musel zůstat vzhůru i v noci, abych zakázky dokončil včas. Moje podnikání, i když se skřípěním, nabíralo na obrátkách.
Můj příjem začal doplňovat rodinný rozpočet. Vystavovala jsem svá díla na internetu. Jeden z mých odběratelů nebyl ani tak přítel, jako spíš blízký známý. Viděla mé práce a kontaktovala mě: “Nikdy jsem si nemyslela, že pletení může vypadat tak skvěle. Navíc ruční práce jsou teď v módě. Mohla bys mi uplést třeba svetr?” – Ukaž mi vzorek, pak ti odpovím, jestli můžu, nebo ne, – odpověděla jsem jí. Vzorek, jehož fotku mi kamarádka poslala, byl přesně podle mých představ. “Skvělé, tak si tu přízi koupím a ozvu se vám.” – “Ne. Příze je jiná než příze. Řekněte mi barvu a já si přízi objednám sama.
“Náklady zahrneme do zálohy.” – Snažíte se ze mě vymámit peníze? Sedíte tu, pletete si pro vlastní potěšení a požadujete peníze?” – I když mi pletení přináší potěšení, neznamená to, že pracuji pro charitu. Pracuji pro rodinný rozpočet,” odpověděla jsem jí. “Máš jasno!” zasyčela kamarádka a zavěsila. Za každou práci se musí platit. To je axiom. A pokud ráda pletu, neznamená to, že sním o tom, že to budu dělat zadarmo. Koneckonců ani pekař, ani švadlena, ať už svou práci milují sebevíc, nebudou pracovat zadarmo. Tak proč ode mě očekávají altruismus?
