– “Mish, kdo je ta holka?” zeptala se překvapeně Tanya a prohlížela si svatební fotografie, které jí fotograf právě poslal poštou. Na fotografii, kde měli být novomanželé jen s matkami, stála vedle Michaila, kousek za ním, krásná dívka, která odstrkovala tchyni stranou a objímala manžela kolem ramen. Vypadala, že je o dva nebo tři roky starší než Táňa. Michail k ní přistoupil, podíval se na ni a zamračil se: “Zapomeň na ni! A ať tě ani nenapadne ukazovat tuhle fotku matce!” odsekla mu. “Jak to myslíš ‘zapomenout’? Co myslíš tím ‘neukazuj jí to’?
“Mami, znáš tu ženu?” zeptala se. Tchyně si nasadila brýle, pozorně si ji prohlédla a najednou zbledla a sevřela si srdce. Táňa spěchala pro vodu. Když se napila vody a uklidnila se, Marina Petrovna sotva stačila říct: “To je Michailova matka.” “A kdo jste pro něj vy?” “To už je dávno, dcero. Amálie, naše sousedka. Vzala syna na procházku, nehlídala ho, my s manželem jsme se o chlapce starali jen v době, kdy byla jeho matka pryč. Krmili jsme ho, prali mu oblečení a někdy mu kupovali nové.
Když byly Myšce čtyři roky, zemřela a my jsme si ji vzali k sobě. Dostali jsme nové uši. “Takže se ukázalo, že Myšku přišel pozdravit její duch? “Vidím, že jsi šťastná, viď?” zeptala se tchyně. “Samozřejmě, že jsem. A bůhví, co jsem si pro sebe představovala! “To bych radši měla ducha,” usmála se Táňa. “Proč jsi mi neřekla dřív, že Míša je pěstounka? “Bála jsem se, že mě nebudeš respektovat,” odpověděla Marina Petrovna rozpačitě. Ale teď si tě vážím a mám tě ráda ještě víc. Jsi opravdová máma. A ten duch… Ať si klidně bloudí.
