“Doufal jsem, že se o mě ve stáří postará dcera. Proto jsem jí dům předepsal. Chtěl jsem, aby se mohla usadit se svou rodinou. Počítal jsem s tím, že pro mě vyčlení malý pokoj. A jak se mi odvděčila? Ano, dostal jsem koutek, ale v domově důchodců! Teď mě tu nikdo nenavštěvuje a já se cítím strašně osaměle.
Předala jsem dům své dceři.
Jsem zoufalá. V životě by mě nenapadlo, že se moje dcera bude chovat takhle. Je to moje jediné dítě a já bych pro ni skočila do ohně. Proto jsem se rozhodla, že jí dům předám. Chtěl jsem, aby se mohla usadit se svou rodinou. Doufal jsem, že budeme žít spolu a budeme si jen pomáhat.
Velmi jsem se mýlil. Dcera byla šťastná, když dům dostala, a pak se pustila do velké rekonstrukce. Rychle se ukázalo, že jsem tam zbytečný a jen na obtíž. Už se ani neobtěžovala zařídit mi pokoj, moje věci jí začaly vadit a chtěla se jich zbavit. A přitom to byl celý můj život, moje vzpomínky, moje mládí! Všechno skončilo v koši.
Dala mě do domova důchodců
Cítím se kvůli tomu hrozně, ale moje dcera to opravdu udělala. Dala mě do domova důchodců. Ani se nesnažila najít dobré zařízení. Vybrala si jakýkoli, pokud v něm bylo místo. To znamená, že jsem nacpaná v malém pokoji se spolubydlící s demencí, která každou chvíli křičí a neví, co se kolem ní děje.
Navíc máme společnou koupelnu, nemůžu spát celou noc a jídlo nechává hodně na pokoji. Chce se mi brečet, ale co to změní? Mé slzy stejně nikdo neuvidí, protože dcera mě přestala navštěvovat.
Můj život je teď tak smutný
Jsem zahořklá a zklamaná z toho, co se mi stalo. Nevím, co mám dělat, abych se s tím vším nějak vyrovnala, protože si ani nemám s kým promluvit. Něco takového jsem od své dcery nečekala a ještě víc mě mrzí, že na mě provedla takový kousek. Můj manžel se určitě obrací v hrobě, protože moc dobře ví, že bych pro ni udělala cokoli.
