“Netlačila jsem na to, abych se stala matkou. Vlastně jsem nikdy po dětech netoužila, i když jsme se s manželem dohodli, že po svatbě to přece jen bude dítě. Moje tchyně to ale nechtěla nechat jen tak! Nechtěla jsem se vzdát své práce. Měla jsem svůj pracovní život vyřešený. Také jsem ráda chodila o víkendech ven a pařila doma. S dítětem už jsem tak žít nemohla, ale tchyně si tolik přála být babičkou, že mi slíbila pomoc. S touto nabídkou jsem souhlasila, ale život vše ověřil. Dceru si bere jen jednou za čtrnáct dní. Dohoda byla přece jen jiná.”
Takový život jsem nechtěla.
Protože jsem nikdy neměla ráda děti. Všichni mi říkali, že s těmi mými je to jinak, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Mateřský instinkt se ve mně neprobudil, i když musím přiznat, že mi na dceři záleží. Snažím se, aby měla všechno. Že je najedená, čistě oblečená.
Ale například si s ní nemůžu vydržet hrát. Raději si pustím nějakou písničku, abych s ní tančila u televize, i když ani to mě nebaví.
Rychle jsem ji dala do jeslí, protože jsem se chtěla vrátit do práce. Když se vrátím a vyzvednu ji, tak se v ní prostě objeví taková nechuť, že to nedokážu popsat.
Tchyně měla pomoci
Tak zněla dohoda. Vím, že je dcera ještě malá, ale ve školce jí to jde už dlouho, tak co, u tchyně by jí to nešlo?
Čekala jsem, že mi dceru bude brát každý víkend. Abych si mohla po práci odpočinout. Abych si někam vyšla nebo pozvala domů kamarády a popíjela v jejich společnosti. Nic nemohlo být dál od pravdy. Babička se totiž rozhodla, že si vnučku bude brát na návštěvu jednou za čtrnáct dní.
Tvrdí, že dítě potřebuje trávit čas s matkou a že na ni mám čas jen o víkendech. Dobře. Možná má pravdu. Ale kdy pak mám mít čas na sebe a své přátele?
Dohoda byla jiná
Kdybych věděla, že to takhle dopadne, nikdy bych nesouhlasila s tím, aby se v mém životě objevilo nějaké dítě.
Přátelé mi říkají, že až malá vyroste, budeme mít přátelský vztah, ale já to tak vůbec necítím.
Ano, starám se o ni, jak jen to jde. Ale ona věčně pláče. Neustále po mně něco chce a já někdy ani nechápu, co vlastně.
Nerozumím vlastnímu dítěti. Jeho emocím, a já si nevím rady ani s těmi svými. Mám pocit, že jsem s ní za trest. A přitom dítě by mělo být radost.
Navíc manžel mi s dcerou moc nepomáhá. Někdy nás o víkendu nechá doma a jde ven s kamarády. Já si chci taky hrát. Jsem ještě mladá.
Nevěděla jsem, že rodičovství je tak velká oběť. Chtěla bych se s dcerou více kamarádit. Ale zatím nevím, jak na to. Možná už někdo byl v podobné situaci a chtěl by vám říct, jak se s tím vypořádal?
