“S manželem jsme spolu strávili již více než 40 let. V loňském roce jsme bohatě oslavili naše další výročí svatby. Po celý náš společný život jsme tvrdě pracovali na farmě. Nejezdili jsme na dovolenou, nechodili jsme do kina, divadla ani na vesnické zábavy. Teď, když jsme v důchodu, si chceme užívat života. Věřím, že si to zasloužíme. Ostatní si však na nás ukazují prstem a dokonce se nám posmívají. Já si totiž myslím, že bychom měli pořád sedět doma a jen si stěžovat na svůj těžký úděl. A to já nechci!”
Kdy jsem měl opravdu žít?
Zamilovala jsem si práci na farmě. A pak jsem si také zamilovala muže, který se o tuto farmu staral společně se mnou. V jednom šli jsme ruku v ruce více než 40 let, aniž bychom si stěžovali, že je třeba něco udělat, nebo vstávali brzy, jakmile vyšlo slunce.
Byla tu zvířata, o která bylo třeba se starat, a poměrně dost hektarů. Můj muž chodil na pole za svítání a domů se vracel, když se setmělo.
Já jsem se mezitím starala o dvůr a zvířata. A měli jsme krávy i ovce a docela dost slepic, abychom měli vlastní vajíčka.
Měli jsme jen jatečná prasata.
Samozřejmě jsem také pracoval na poli
Vždycky tam bylo co dělat. A snažili jsme se všechno dělat sami. Ostatní jezdili na dovolenou, my jsme pleli řepu nebo začínali sklízet.
Tak vypadá práce zemědělce. Nebo to tak alespoň bývalo. Teď si někteří lidé mohou dovolit vybavení. My jsme si je dovolit nemohli. Ale nestěžovali jsme si. Místo toho jsme si vždycky říkali, že jednou přijdou lepší časy a my začneme opravdu žít.
A to jsme také udělali.
Dříve jsme říkali: „Nikam nejezdí, nikam nejezdí“ a někdy jsme byli terčem posměchu. Teď si na nás ukazují i proto, že nám táhne na šedesát a my jsme si konečně začali užívat života.
Někam si vyjedeme, zajdeme do kina nebo do restaurace.
Nedávno jsem zveřejnila fotky své večeře. Na FB mám spoustu přátel a jídla byla výborná a krásně naservírovaná, tak jsem se rozhodla udělat restauraci mini reklamu.
Pod fotkami se objevily komentáře typu „Kdo si nemůže dovolit být bohatý“ a mně to bylo trochu líto. Ale jeden komentář mi opravdu zvedl náladu. Někdo napsal:
Aspoň jeden pár, který věčně nefňuká a jen si užívá života.
Jsem ráda, že existují i lidé, kteří námi nepohrdají, protože chceme žít. Kdy na to máme mít čas? Jsme čím dál starší. Můj apel na všechny: nemá cenu poslouchat, co o nás říkají. Dělejme to, co nám dělá radost. Koneckonců je to náš život a nikdo ho za nás žít nebude.
