Maminka a tatínek se zabili při autonehodě, tatínek zemřel a maminka zůstala invalidní. Ale i když jsme žili v chudobě, byli jsme si s maminkou velmi blízcí. S máminou pomocí jsem vystudovala univerzitu s červeným diplomem a dostala jsem nabídku na dobře placenou práci. Život se stal jednodušším, maminka dokonce trochu omládla, začali ji léčit a brzy se obešla bez pomoci. Syn majitele firmy přišel pracovat k nám, seznámili jsme se, začali spolu chodit a brzy mě Sergej požádal o ruku. Sergejův otec vlastnil několik továren a firem a v jedné z nich jsem pracovala. Otec mého budoucího manžela nebyl zrovna nadšený z toho, že se jeho jediný syn žení z lásky, a ne kvůli postavení, ale synovu volbu respektoval.
Přestěhovala jsem se do Moskvy, manželovi rodiče nám dali byt, zaměstnali nás s dobrým platem v jiné firmě a rozhodli jsme se vzít s sebou i maminku, chvíli s námi bydlela a pak řekla, že odejde, protože nechtěla překážet mladým lidem. Ale my jsme se s manželem rozhodli, že jí pronajmeme byt, nedaleko od nás a od Li Carni. Všechno bylo v pořádku, chodila jsem k mamince každý den, ale ten den jsem nemohla, trčela jsem v práci, tak jsem se rozhodla, že za ní půjdu druhý den před prací.
Když jsem přišla domů, zavolala jsem matce, ale nezvedala mi telefon, tak jsem si začala dělat starosti a s manželem jsme se rozhodli, že k ní půjdeme, ale když jsme přišli, nikdo neotevřel. Sousedé nám řekli, že přišel nějaký muž, který ženu vyhodil z bytu a řekl jí, aby už nikdy nepřišla k rodině jeho syna. Uvědomila jsem si, že to byl můj tchán, a tak jsem za ním šla a všechno mu řekla a on mi to řekl: “Tvoje matka je pro naši rodinu přítěží, neustále bere peníze rodině mého syna a já jako otec to nemohu dopustit, a pokud nejsem s něčím spokojená, mohu odejít, protože firma, kde s manželem pracujeme, je jeho firma.” Bez dlouhého přemýšlení jsem napsala výpověď, zaregistrovala ji u sekretářky a odjela do svého města, k matce domů.
O den později za mnou přišel manžel a začal mě žádat, abych se vrátila, ale já mu řekla, že moje matka je pro mě nejdůležitější na světě. Manžel se usmál a řekl: “Jinou odpověď jsem od tebe ani nečekal. Dala jsem výpověď, klíče jsem dala matce a řekla jsem jim, ať mě už neobtěžují, že už nemají syna.” A tak jsem se vrátila do domu. Objala jsem ho a rozplakala se. Teď s manželem čekáme miminko, s tchánem nekomunikujeme, ale tchyně k nám jezdí na návštěvu a máme z toho velkou radost.
Jeden den před porodem mi matka řekla, že si spolu musíme promluvit. Posadila si mě a mého manžela a požádala nás, abychom se se Serhiyovým otcem usmířili, řekla jsem, že už o tom nechci mluvit, ale matka trvala na tom, že se usmíříme, protože nás má rád, ale po svém. Vstala a zavolala tchánovi, on na ten telefonát čekal tři roky, promluvili jsme si, omluvil se mně i matce a zkrátka jsme se usmířili. Tchán nám koupil velký dům v Moskvě, všichni jsme se do toho domu nastěhovali, já jsem porodila dvojčata, kluka a holčičku, moje matka žije s námi, pomáhá nám s domácností, tchán zbožňuje svá vnoučata, hodně se změnil. Můj manžel pracuje společně s otcem, předává mu své podnikání a chce si užívat komunikaci s vnoučaty. Nemocní lidé jsou také lidé a mohou mít mnohem větší duši než zdravý člověk, nepodvádějte je, osud vás může velmi tvrdě potrestat.
