Potřebuji poradit. Jak se mám chovat ke své tchyni? Už osm měsíců nenavštívila své vnučky. Nevolá ani nepíše. Přestože bydlíme ve stejném městě. Bydlíme velmi blízko sebe. Osobně nepotřebuji, aby za mnou jezdila.
Ale velmi mě zraňuje její přístup k mým dětem. Proč tchyně ignoruje? Jako by je vymazala ze svého života, jako by pro ni neexistovaly. Ani se neobtěžovala přijít a popřát mé prostřední dceři k narozeninám. Místo toho strávila celé léto stavbou letního domu a žila v něm s nejstarším vnukem.
Právě tak mu koupila kolo. A ani se nenamáhala popřát mé dceři k narozeninám. Všechno ve mně vřelo. Když jsem si na ni vzpomněla, představila jsem si, jak přijde bez ohlášení (což mimochodem dělá ráda), zazvoní u dveří a já jí řeknu: „osm měsíců jsi neměla čas mi říct, že přijdeš, zatímco teď máme jiné plány a návštěvu jsme nečekali:“.
Nebo zazvoní u dveří a já se zeptám: „Kdo jsi?“. Máme jen jednu babičku, která se s vnučkami vídá každý druhý den po dobu těch osmi měsíců“. Ach, kolik jsem měla nápadů a plánů. Ale nikdo moc nevěřil, že je dokážu uskutečnit. Sama jsem tomu nevěřila, ale myšlenka na to, že to dokážu, mě uklidňovala, uklidňovala mě. Pořád jsem o tom snil, ale nikdo se neozýval.
Včera, což je neděle, v devět hodin večer. Někdo volá. Jí. Co chce v devět hodin večer? Neodpověděl jsem. Usoudil jsem, že si nechce kazit náladu. Stalo se něco? Ale co se mohlo stát? Viděla jsem, že bývalý manžel byl před pěti minutami na messengeru, takže je s ním všechno v pořádku. Kvůli čemu mu mohla volat? Pokud volala sama sobě, pak je také všechno v pořádku, je naživu. To bylo jediné, co mě napadlo.
Ale o hodinu později (a to už bylo deset večer) volá znovu. Nevolala už osm měsíců, a teď volala pořád. Rozhodl jsem se to zvednout. S pláčem mi řekla, že otec mého bývalého manžela zemřel. Je to hrozný příběh, nebudu ho vyprávět.
Volám mu, ale on to nebere. Vyjadřuji mu soustrast zasláním textové zprávy. Neodepisuje. Chápu, co se stalo a čeho musel být svědkem, nejspíš nechce s nikým mluvit. Mám o něj strach, jak se vyrovná s tím, co viděl. Ale nejde o něj.
Nebudu svého bývalého manžela obtěžovat. Jen jsem mu napsala, že se na mě může vždycky spolehnout, když bude potřebovat pomoc (i když mě před čtrnácti dny hodně urážel a já s ním přestala komunikovat).
Večer jsem napsala tchyni (přes den asi neměli čas si povídat). Ptala jsem se jí, jak se jim daří, jestli už byla zjištěna příčina smrti a kdy bude pohřeb? Neodpověděla však.
Velmi mě to urazilo. Proč mi tehdy volala, řekla mi to a teď to zase ignoruje? Vždyť ani neřekli, kdy se pohřeb bude konat. Chápu, že mají těžké období, a nemohu se kvůli tomu urážet.
Tady jde ale o něco úplně jiného. Pravděpodobně se někdy přijede podívat na vnučku. Co když to bude o víkendu? Nebo za týden? Přece nemůžu zapomenout na to, co se děje už osm měsíců! Chci říct, že ji nechci pustit do života svých dcer zase tak hned. Chápu, že teď prožívají těžké období, a znovu opakuji, že se na ně nemůžu urazit.
Ale bolí mě to. Je mi z toho smutno už kvůli dětem. Když přišla jednou za tři měsíce, jednou za půl roku, děti si s ní hrály, neměly k ní odpor. Ale já si všechno pamatuju a moc mě bolí, že se k dětem takhle chová.
Nevím, jak se k ní mám chovat. Zase jsem na ni milá a ona se nezmění, chová se stejně jako dřív.
