Dovolil jsem svému synovi a jeho ženě bydlet v mém bytě, když prožívali těžké životní období, ale začali si vytvářet vlastní pravidla. Já to nedovolím, protože je to můj byt, takže bude takový, jaký ho chci mít.
Můj syn se rozhodl oženit ještě předtím, než dokončil univerzitu. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby nedělal tak unáhlené rozhodnutí, říkala jsem mu, že na svatbu je příliš brzy, že nejdřív musíš v životě něco dokázat.
Nechtěl mě poslouchat, protože už je dospělý a ví to lépe. Tehdy jsem si myslela, že v tom není žádný problém, že se mu nebudu plést do života. Po otci jsem zdědil byt a předepsal ho synovi, kde začal se svou ženou bydlet hned po svatbě.
Ano, byt nebyl moderní, nebyl pěkně zrekonstruovaný, ale dalo se v něm žít. Bydleli v něm rok a pak je někdo přemluvil, aby investovali do nemovitostí. Prodali vlastní byt, na který přispěli i rodiče jejich snachy, kteří mi řekli, že by bylo dobré mladé rodině pomoci.
Koneckonců jsem jim byt daroval. Mohl jsem si byt nechat pro sebe a žít si v klidu v důchodu s příjmem navíc. Tím spíš, že je to trochu riskantní podnik. Zaplatili spoustu peněz za byt, který ještě ani není na mapě.
Ale fajn, rozhodli se investovat, no vidíte, to je jejich věc. Zaplatili všechny peníze, které měli, nastěhovali se do pronajatého bytu a čekali, až se jejich byt postaví. Neměli žádné problémy.
Dokud nenastala určitá situace. Moje snacha byla propuštěna a nemohla najít slušnou práci s dobrým platem, takže se jejich finanční situace zhoršila. Rozhodli se tedy, že se na nějaký čas přestěhují ke mně.
Samozřejmě nepřijeli jen tak s kufry a neodložili mě. Nejdřív si vyžádali povolení. Nemohl jsem syna odmítnout a dovolil jsem jim bydlet v mém bytě.
Ale od samého začátku jsem si stanovil vlastní pravidla. Chodím brzy spát, ve 22 hodin, takže po této době prosím žádný hluk. Přes den musím mít vždy zapnutou televizi. V kuchyni nesmí být žádné špinavé nádobí a musí být vždy čistá. Přikývli a zdálo se, že souhlasí.
Zpočátku bylo všechno v pořádku, všichni dodržovali pravidla, která jsem stanovila. Když mi něco nevyhovovalo, upozornil jsem je na to, takže okamžitě reagovali a snažili se to napravit.
Pak je to ale zřejmě přestalo bavit a začali se hádat, rozčilovat a vytvářet si vlastní pravidla.
– Mami, co že se to děje? Je to jen špinavý hrnek, umyju ho později. Vypni tu televizi, nemůžeš být ani chvilku v klidu! – rozhořčil se můj syn.
– Proč každý den uklízíš? Kup si robotický vysavač. Trávíš u něj tolik času, byt je strašně čistý,“ řekla mi snacha.
– Nemusíš o víkendu vstávat tak brzy, protože nás budíš! Je teprve devět hodin ráno a ty už uklízíš byt,“ pokáral mě syn.Každý den si stěžovali víc a víc. Jednoho dne mi došla trpělivost a řekla jsem jim, ať se sbalí.
– Vyhodili byste vlastního syna na ulici kvůli svým podivným pravidlům? Vždyť víte, že máme těžké životní období a potřebujeme pomoc.
– Ti, kteří pomoc potřebují, jsou živí a šťastní, když ji dostanou, a ne že si stěžují a vytvářejí si vlastní pravidla. Zvlášť jak jsem zmínil hned na začátku.
– Všechno je jasné! Díky mami za pomoc! – Syn se rozhořčil a začal si balit věci.
Nejspíš čekal, že se mu omluvím a řeknu: „Můžeš tu bydlet a dělat si, co chceš, a já budu mlčet“. No, ale to ne. Nic zvláštního jsem po nich nevyžadoval. Možná jim to nebylo příjemné, ale ani já jsem z toho nebyla nadšená, ale přijala jsem to a nechala je bydlet ve svém bytě.
Na rozdíl od nich jsem ve svém bytě a nehodlám se nikomu přizpůsobovat, i kdyby to byl můj vlastní syn. Věděl, jakou mám povahu a co si myslím o jeho ženě.
Ať se odstěhují do vlastního bytu a tam si vytvoří vlastní pravidla a já je budu navštěvovat a snažit se vytvořit si vlastní pravidla. Rád bych viděl, jak na to budou reagovat.
