Celý život jsem vychovávala dceru a teď pomáhám s vnučkou. Jenže oni jako by zapomněli, že můžu mít osobní problémy, které s nimi nesouvisejí. Vdala jsem se v jednadvaceti letech. Tadeusz byl tichý, klidný a pracovitý člověk. Jednoho dne dostal nabídku na rychlý výdělek – na čtrnáctidenní cestu kamionem, který by rozvážel nějaké zboží.
Dodnes nevím, co se tam stalo. Ale můj Tadek se nevrátil živý. Zůstala jsem sama s dvouletou dcerou v náručí. Rodiče mého muže už dávno zemřeli a matka s otcem žili v jiném městě. Nevěděla jsem, jak uživit sebe a dítě.Je dobře, že jsme s Veronikou zdědili byt po Tadeuszovi. Bez toho bych nemohl zvýšit nájem. Zpočátku jsem se snažil pracovat z domova jako vychovatel, protože jsem vystudovaný učitel. Pracovat v bytě, kde malé dítě často kňourá nebo poskakuje, je však dost problematické.
Kvůli Veronice jsem ale do práce chodit nemohla. Jak můžete nechat dvouleté dítě půl dne samotné? Jednoho dne mě navštívila maminka a vzala Veroniku s sebou. Téměř dva roky žila dcera u prarodičů, zatímco já jsem pracovala téměř na plný úvazek. Učila jsem ve škole a dávala hodiny doma.
O víkendech jsem samozřejmě za dcerou jezdila. Při každém loučení se mi srdce rozpadalo na malé kousky. Pak jsme museli čekat ve frontě na přijetí do školky. Bála jsem se, že s ní budu trčet doma na neustálé nemocenské.
Naštěstí Veronika nebyla nemocná a ze školky si nic nepřinesla. Byla nemocná mnohem méně často než ostatní děti. Babiččina pomoc už nebyla potřeba. S dcerou jsme zůstaly odkázány samy na sebe. Pak přišla na řadu škola a univerzita.
Trápila jsem se jako vůl, abych dceři koupila ty nejlepší boty, sukni a halenku. Bylo nesmírně vzácné, že jsem pracovala jen v jednom zaměstnání, obvykle jsem měla tři práce najednou.
Když však dcera odmaturovala a začala pracovat sama, ulevilo se mi a zároveň jsem byla v šoku. Na jednu stranu jsem si konečně mohla oddechnout. Na druhou stranu jsem nevěděla, co se sebou, a připadala jsem si zbytečná.
Už jsem nemusela pracovat v několika zaměstnáních najednou. Mimochodem, moje zdraví už také protestovalo. Rodiče jsem už pohřbil a na přátelství jsem neměl čas. Mým jediným společníkem byla moje kočka.
O víkendech za mnou jezdila dcera, ale ta nedokázala znuděnou matku zabavit na celý den. Byla jsem tehdy velmi osamělá. Všechno se změnilo s narozením mé vnučky Caroline.
Několik měsíců před narozením dítěte jsem se přestěhovala do domu Veroniky a jejího manžela Slawka. Dcera mě pravidelně žádala o nákupy a praní a společně jsme sestavovaly tašku do porodnice.
Pak dcera odešla do práce a všechny starosti s miminkem padly zcela na mě. Ale nestěžovala jsem si, naopak jsem z toho měla radost. Cítila jsem se opět důležitá a potřebná.
Ten rok šla vnučka do školy. Začala jsem si ji po škole brát k sobě. Společně jsme obědvaly a dělaly úkoly a pak jsme šly na výtvarnou výchovu nebo na procházku do parku.
Tam jsme se seznámili s Petrem. Také chodil s vnučkou a často na ni čekal na lavičce. Začali jsme si povídat. Ukázalo se, že Peter stejně jako já brzy ovdověl a dceru vychovává sám. Nyní jí pomáhal s péčí o vnučku.
Když jsem se s Petrem seznámila, upřímně řečeno jsem si nedělala žádné plané naděje. Už dlouho jsem nebyla na žádném rande. Nejdřív jsem měla malou dceru a pak spoustu práce. Neměla jsem čas na přátele, natož na randění. Po narození vnučky jsem se začala hrdě nazývat „babičkou“, a mají snad babičky nápadníky? Ale jak se ukázalo, mají. Peter mi připomněl, že jsem žena.
I když, když mi Peter poprvé napsal sms s návrhem na setkání bez vnoučat, byla jsem velmi překvapená. S tímto mužem začal můj nový život. Začali jsme chodit do kina a do divadla, jezdili jsme na různé hudební festivaly a výstavy.
Uvědomila jsem si, že začínám znovu žít. Škoda, že moje jediná dcera brala tuto novou etapu mého života s rezervou. Všechno to začalo, když mi Veronika v sobotu ráno zavolala a řekla:
„Přijedeme tě teď s Karolínou navštívit. Zůstaneš s ní tento víkend?“. „Promiň, drahá, ale mám jiné plány. Jsem mimo město, takže se o ni nemůžu starat. Příště mi dej vědět předem a něco vymyslíme a určitě s ní zůstanu.“ ‚Ahoj,‘ odpověděla. – odpověděla.
Dcera jen nespokojeně zamručela a zavěsila. V pondělí ráno jsme se s Petrem vrátili do města. Po cestě jsem měla křídla. Byla jsem klidná a šťastná, dokonce i vnučka říkala, že mi září oči. Po vyučování jsem jako obvykle odvezla Karolínu k sobě domů. Celý týden proběhl v klidu a v pátek večer mi zavolala Veronika:
„Přátelé pozvali Slávka a mě k sobě domů. Můžu Karolínu odvézt k tobě?“ ‚Ano,‘ odpověděla jsem. „Domluvili jsme se přece, že mi dáš o svých plánech vědět předem. Už jsem si naplánovala výlet na víkend.“ – Odpověděl jsem.
„Chystáš se zase někam jet s Petrem? Vždyť ti plete hlavu!“ zeptala jsem se. – Veronika začala být hysterická. „Drahoušku, o čem to mluvíš?“ – Zeptala jsem se zvýšeným tónem.
„Jde o to, že jsi úplně zapomněla na svou vnučku. Ještě nedávno jsi říkala, že o žádném osobním životě nesníš, a co se změnilo teď?“ zeptala jsem se. – Veronika křičela dál.
„Změnilo se úplně všechno. Cítím se zase živá a šťastná. Myslela jsem, že mě pochopíš jako ženu.“ – Odpověděla jsem na dceřin výbuch.
„A jak tě má pochopit tvoje vnučka? Nebo se má smířit s tím, že jsi ji vyměnila za nějakého teplouše?“ ‚Ne,‘ odpověděla jsem. – Moje dcera nepřestávala.
„O čem to mluvíš! Většinu času trávím s Carole, stejně jako předtím. Prosím, omluv se za svá slova a na všechno zapomeneme.“ – Řekla jsem dceři. „Mám se ti omluvit!
Byla jsi tolik let sama, že ses teď zbláznila. Ne, už s tebou Karolínu nenechám. Nejdřív si všechno srovnej v hlavě a pak se o ni postarej.“ A pak jsem se na ni podívala. – Veronika řekla a zavěsila.
Po tomto rozhovoru jsem se rozplakala a nemohla přestat. Byla jsem zraněná a dceřina slova mě ranila. Udělala jsem všechno pro to, aby dcera a vnučka byly šťastné, a nic mi nechybělo. Vzdaly by se mě teď tak snadno, když je řada na mně, abych byla šťastná?
Doufám, že se Veronika konečně uklidní a vrátí se ke mně. Nedokážu si představit život bez ní a Karolíny.
