Nedávno jsem si uvědomil jednu důležitou věc: v tomto životě nás nikdo nepotřebuje. Kromě matek a dětí. A ani pak ne ve všech případech. Někdy je to naopak. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť šťastná. Vždycky jsem byla sama a osamělá. Neustále jsem se hnal za iluzorním štěstím v podobě bytu a auta. Tvrdě jsem pracoval v několika zaměstnáních. Našetřil jsem si určitou částku peněz a koupil si byt a pak auto.
Později mě začal oslovovat jeden mladý muž. A já se rozhodla, že si ho vezmu. Ne, nikdy jsem ho nemilovala. Jen jsme se cítili dobře, navzdory našemu věkovému rozdílu. Byla jsem o čtyři roky starší než on, i když to nebylo poznat. Bydleli jsme v mém bytě. On byl z venkova a ve městě neměl vlastní byt. Dlouho jsme neměli děti. Pak se objevila dcera.
Tehdy jsme se s manželem poprvé pohádali. Jen mě strašil, že je pro něj těžké takhle žít. Dítě pláče, já mám pořád špatnou náladu a on pracuje a je unavený. Když mě přestal strašit slovy a jednoho dne si sbalil věci, řekla jsem mu, ať toho nelituje. Zdálo se, že se uklidnil. Zůstal doma.
Skoro měsíc byl normální. Pak mě zase začal strašit, že odejde. Tehdy mi povolily nervy. Zatímco byl v koupelně, sbalila jsem všechny jeho věci do tašek a dala je ke vchodovým dveřím. Byl v šoku. Vyšel z domu a řekl mi, ať si rozmyslím, co jsem udělala.
A já jsem po něm z balkonu v osmém patře hodil jeho věci. Byl to okouzlující pohled. Všichni sousedé byli překvapeni. Ale mně to bylo jedno. Nikdy jsem ho nemilovala, jen jsem ho poslední dobou tolerovala. Žil na mém území a dost vydělával. Takže jsem měl kde bydlet a pro koho žít.
A ať si hledá štěstí jinde!
