V té době jsem chodil s jednou dívkou. Ne že bych do ní byl zamilovaný, ale byla to dobrá holka, hezká a zábavná. Bylo nám spolu dobře, cítili jsme se spolu dobře, a tak jsme spolu chodili.
Ten večer jsme se rozhodli, že se sejdeme. Přišel jsem včas a čekal na ni. Přišla později. Měli jsme jít do blízké restaurace, tak jsme tam šli pěšky. Cestou mě oslovil kluk v příšerném oblečení. Chtěl po mně peníze a já mu dal stovku. Byl velmi šťastný, vzal si peníze a utekl. Věře se změnila tvář.
Nejdřív jsem si toho nevšiml, ale pak mi řekla, že nesnáší chudáky, kteří si nevydělávají a neuživí se sami, ale žádají o peníze druhé. Každý musí pracovat, platit za sebe a své děti.
Musí dělat všechno pro to, aby dítě nic nepotřebovalo. Každý musí platit sám za sebe. Pravděpodobně neslyšela nic o chudobě a nevěděla, že lidé nežijí na ulici kvůli dobrému životu a nežádají druhé o peníze. Já jsem chudobu znala a vždycky jsem se snažila pomáhat potřebným. Nesnažil jsem se Věru přesvědčit.
Stejně by si stála za svým. Šli jsme do restaurace, najedli se a povídali si. Když večeře skončila, požádal jsem číšníka, aby nám přinesl účet, ale aby ho spočítal zvlášť. Vera se na mě překvapeně podívala, ale neřekla ani slovo. I když bylo jasné, že je z toho nešťastná.
Vysvětlil jsem jí jejími slovy, že každý musí platit sám za sebe. Vždyť ona přece vydělává peníze. Tak proč bych za ni měl v restauraci platit místo ní? Budu platit jen za sebe. To bylo naše poslední setkání. Poté, co odešla, mi zablokovala hovory, i když jsem se už rozhodl, že s ní nebudu komunikovat.
