Když mi bylo osm, zemřel mi táta. Pro naši rodinu to byla velká rána. Moje matka se s tím dokázala vyrovnat až po dvou letech. Pak se matka seznámila s jiným mužem. Vzali se a můj nevlastní otec přišel bydlet k nám. Matka v té době nepracovala – byla propuštěna a otčím byl jediným živitelem rodiny. Kvůli tomu se k nám choval hrozně. Máma si toho nevšímala nebo nad tím zavírala oči, ale pro mě to nebylo snadné. Otčím mi vynadal za každou tyčinku a gumičku do vlasů, kterou jsem si koupila.
Jednou mi udělal takový skandál kvůli mé nové bundě, kterou jsem si kupovala, protože z té staré jsem už vyrostla. Mamince taky nic moc nedovolil, ale mamka to s ním snášela, protože přinášel do rodiny peníze. Nějaké peníze, ale přece jen peníze. Než mi bylo osmnáct, rodiče mi řekli, že od toho věku si můžu dělat, co chci, včetně bydlení, kde chci. A tak jsem to udělala. Nastěhovala jsem se k babičce z otcovy strany. Až do mých dvaadvaceti let se o mě starala babička. Ona a strýc mi dali možnost studovat na vysněné univerzitě, strýc mi nahrazoval otce a jeho žena mě přijala jako vlastní dceru. Když mi bylo 22 let, babička zemřela.
Nezanechala závěť, ale můj strýc řekl, že bych měl byt dostat já, a on s rodinou bydlel v bytě své ženy. S matkou jsem občas mluvil po telefonu, ale nikdy jsme se osobně nesetkali. S mým nevlastním otcem se samozřejmě žádné hovory nekonaly. Pak jsem se seznámil s Andrejem. Chodili jsme spolu rok, když mě požádal o ruku. Místo s otcem jsem šla k oltáři se strýcem. Matka a nevlastní otec, které jsem pozvala na poslední chvíli, byli mou volbou nesmírně pobouřeni. Ale kdo jim věnoval pozornost? Určitě ne mně! Po svatbě jsme spolu téměř přestali komunikovat. Voláme si jen o svátcích. Strýc a jeho rodina jsou mými nejbližšími lidmi. Synovce nemám ráda a moje dvouletá dcera teď strýčkovi a jeho ženě říká babi a dědo.
