“Můj syn mě nenavštívil více než 10 let. Věděla jsem, že se to stane, až odjede do zahraničí. I když slíbil, že přijede alespoň při příležitostech, jako jsou Vánoce nebo výročí otcovy smrti. A přesto, nebýt sousedů, strávila bych celé Vánoce sama. Směju se tomu, že mám nevlastního syna, který bydlí o patro níž, protože je u mě doma první, když potřebuju nějakou pomoc, a každý den se podívá, jestli jsem v pořádku. Nevlastní syn za mnou přijel poprvé po deseti letech a jen na ten jeden hod. Ale byla jsem na to připravená a pokárala jsem ho. Vůbec toho nelituji.”
Dlouhá léta jsem byl sám
Posledních několik let pro mě bylo těžkých. Když mi zemřel manžel, můj syn odešel do zahraničí hledat lepší život. I když mu tady nic nechybělo. Mohl se mnou žít dál, protože byt je velký, a i kdyby tu byly děti, všichni bychom se do něj vešli.
On však, aniž by na mě úplně myslel, prostě odešel. A já zůstala sama a poprvé v životě jsem se cítila tak osamělá.
Snažila jsem se na to zvyknout, ale bylo to těžké.
Můj syn slíbil, že se vrátí při všech důležitých příležitostech, ale deset let se nic nedělo. A já jsem hledala kontakt s lidmi, abych si měla s kým popovídat.
Poznávala jsem sousedy.
Před synovým odchodem a manželovou smrtí jsme byli natolik soběstační, že jsme ke štěstí nepotřebovali jiné lidi. Ale potom byl pro mě jakýkoli kontakt s lidmi na prvním místě.
Když jsem si šla sednout dolů na lavičku, vždycky se tam zastavil nějaký soused. Jednou, když jsem se vracela z nákupu, mi muž ve věku mého syna nabídl pomoc. Přinesl mi nákup do domu a nějak mi pak začal pomáhat pravidelně.
Navštěvoval mě každý den, ptal se, jak se cítím, jestli něco nepotřebuji. Když mě někde viděl, zdravil mě z dálky úsměvem.
S vědomím těchto slov mohu říci, že se pro mě stal jako syn. A vlastně byl lepší než syn.
Začalo mi být špatně
V určitém okamžiku mi začalo být čím dál těžší vylézt do toho prvního patra. A neskrýval jsem to. Jednoho dne jsem si synovi postěžoval, když jsem mu volal. Měl zrovna narozeniny a já si na to vždycky vzpomněla.
Po nějaké době mi napsal, že jede do Polska. Spojila jsem si to a usoudila, že tím nejspíš myslel ten byt. Pro mě by bylo nejjednodušší dát se do domova důchodců, prodat byt a zase odejít.
Nemýlila jsem se! Otevřeně mi to řekl, když přijel, a veškerá moje radost z toho, že ho vidím, byla pryč.
Ale já jsem byla chytřejší. Podařilo se mi s budoucím synem vyměnit byt a v nejbližších dnech se mám stěhovat.
Bydlí v přízemí a má ženu a děti. Jsou tam stísnění, protože je to garsonka. Můj byt byl velký a bez problémů se do něj vejdou 4 lidé. Ať si ho nechají! Zvlášť když mi byl v posledních letech největší oporou.
A já pořád můžu bez problémů vylézt do přízemí.
Můj syn se na mě samozřejmě smrtelně urazil, ale už tam deset let nebyl a ten člověk tu byl vždycky, když jsem ho potřebovala. A o byt si neřekl, byl to můj nápad. Všechno jsme zařídili u notáře a já jsem spokojená. A co si myslí syn, je jeho věc. Mám pocit, že bych o něj přišla, ale ne dnes, ale před těmi deseti lety.
