Už spouštěli tělo do jámy, babička plakala do už tak promočeného kapesníku a dědeček ji držel za ruku. Marina stála s babičkou a také tiše plakala. Dívčiny oči zalétly k otci, který z nějakého důvodu stál odděleně vedle matčina přítele Ira.
Marině se to zprvu nelíbilo. Vždyť měl být s ní, byla to povinnost její matky, tak proč byl s Irou… Den předtím jela matka s Marinou k prarodičům na daču. Marina otevřela okénko auta a vystrčila ruku, lehký vánek si pohrával s dívčinou paží. -Marino, je to nebezpečné, zavři okénko. – “Ale mami, je to zábava. Proč nejsem jako ty?
-Jsi stejně krásná.” -Neblázni, jsi taky moc krásná. Ve tvém věku jsem byla dokonce tlustá. Po večeři s prarodiči mamince někdo zavolal. Z toho telefonátu matka zbělela a znervózněla.
-Musím se urychleně vrátit do města,‖ bylo to poslední, co Maryna od matky slyšela. Po probuzení Maryna celou noc nespala. Šla se do kuchyně napít vody. A pak uviděla následující obraz: její otec seděl na židli a na klíně mu seděla matčina kamarádka Ira. Dívka neodvrátila pohled od jejího rozzlobeného pohledu.
-“Aha,” řekla Ira, když Marinu uviděla. Okamžitě si urovnala halenku, obula si boty a vyběhla z domu. – “Marino, je mi to líto… je mi to líto!” začal její otec. – “Jak jsi mohla, hned po mámině smrti… Nenávidím tě. -Marino, je mi to moc líto. Donutil jsem mámu nastoupit do auta a pak se stala ta nehoda. Chápu to, ale mrzí mě to.
-Kdybys opravdu chápala, že máma nastoupila do auta kvůli tobě, neseděla bys tu s Irou. Po tomto rozhovoru se Marina přestěhovala k prarodičům. Neřekla jim celou pravdu, aby se staří lidé necítili špatně. S otcem ale přestala komunikovat a zdá se, že navždy.
