Ve věku jednoho roku chlapec osiřel. „Nemusíte ho zahřívat!“ řekla přísně stará chůva. protože jsem nějakou dobu pracovala v sirotčinci, mohu s jistotou říct, že je to dost náročná práce.
Nevím, proč jsem se rozhodla pracovat právě tam, protože nad každým novým dítětem pláču a bojím se o jeho osud. Manžel je samozřejmě proti mé práci, když vidí, v jakém emocionálním rozpoložení se vracím domů. Trvá na tom, abych odešla.
Ale já nemůžu odejít, protože kdo bude mít ty děti tak rád jako já? V sirotčinci je mnoho úžasných příběhů, ale tento mi utkvěl v paměti nejvíce.
Byl už večer a nám volali z nemocnice. Říkali, že nám dnes předají ročního chlapce. Šlo o to, že jeho rodiče měli nehodu, kterou nepřežili, a dítě zůstalo úplným sirotkem.
Neměl tu žádné příbuzné, a tak ho poslali k nám. Dimu k nám přivezli v policejním autě a byl velmi vyděšený a zmatený. Bylo vidět, že má velký strach, i když neplakal.
Bylo zřejmé, že chlapec je v šoku. Když mi Dimu předávali, měl jsem pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Zašeptal jsem mu do ucha, že se nemá bát. V tu chvíli se na mě podíval a po tvářích se mu kutálely slzy.
Nebyla v tom však žádná dětská hysterie, kterou všichni viděli. Mlčel a slzy se mu jen kutálely po kulatých tvářích. Jen nedokázal pochopit, kam se poděli jeho rodiče a jací divní lidé se kolem něj pohybují. Bylo mi ho moc líto, a tak jsem ho na noc vzala k sobě do pokoje.
Chtěla jsem ho utěšit a přečíst mu pohádku. Když Dima usnul, ještě se ze spaní třásl a srdce mu také tlouklo. Toto vzrušení se přeneslo i na mě. Když jsem viděla, jak obtížně se Dima adaptuje, věnovala jsem mu více pozornosti.
Vnímal jsem, že má stále obavy. „Přestaň ho honit! Není tu nic, co by ho zahřálo. Pořád musí žít… sám,“ řekla přísně stará sestra. A to jsem nemohla udělat, takže jsem její slova nechala projít kolem sebe. Jakmile jsem měl příležitost, hrál jsem si s Dimou.
A víte co – vyhodili mě kvůli tomu. A důvodem byla moje „profesní neschopnost“. Ukázalo se, že k některým dětem se nemůžete chovat nijak zvlášť. To asi nikdy nepochopím. Vtipné je, že jsem se s Dimou nemohl rozloučit, a tak jsem mu nabídl adopci.
Manžel souhlasil, když to dítě viděl na vlastní oči. Nechtěla jsem toho kluka nechat na tom studeném místě. Tak jsem se poprvé stala matkou.
Ve věku jednoho roku byl chlapec stále nevrlý. „Není třeba ho krotit!“ řekla stará chůva přísně.
