Dovolil jsem svému synovi a jeho ženě bydlet v mém bytě, když procházeli těžkým životním obdobím, ale začali si vytvářet vlastní pravidla. Já to nedovolím, protože je to můj byt, takže bude takový, jaký ho chci mít.
Můj syn se rozhodl, že se ožení, než dokončí univerzitu. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby nedělal tak unáhlené rozhodnutí, říkala jsem mu, že na svatbu je příliš brzy, že musí v životě nejdřív něco dokázat. nechtěl mě poslouchat, protože je dospělý a ví to lépe. Tehdy jsem si myslela, že v tom není žádný problém, že se mu nebudu plést do života.
Zdědil jsem po otci byt a přepsal ho na syna, kde hned po svatbě začal se svou ženou bydlet.
Ano, byt nebyl moderní, nebyl pěkně zrekonstruovaný, ale dalo se v něm žít. Bydleli v něm rok a pak je někdo přesvědčil, aby investovali do nemovitostí. Prodali svůj vlastní byt, pomohli jim rodiče jejich snachy, kteří mi řekli, že by bylo dobré mladé rodině pomoci.Koneckonců jsem jim ten byt dal. Mohl jsem si byt nechat pro sebe a žít v klidu v důchodu s příjmem navíc. Navíc to byl trochu riskantní podnik. Zaplatili spoustu peněz za byt, který ještě ani nebyl v plánu.
Ale dobře, rozhodli se investovat, no vidíte, to je jejich věc. Zaplatili všechny peníze, které měli, nastěhovali se do pronájmu a čekali, až se jejich byt postaví. Neměli žádné problémy. až do chvíle, kdy se stala jedna situace.
Švagrová dostala výpověď a nemohla najít slušnou práci s dobrým platem, takže se jejich finanční situace zhoršila. Rozhodli se tedy, že se na nějaký čas přestěhují ke mně.
Samozřejmě nepřijeli jen tak s kufry a neubytovali mě. Nejdřív si vyžádali povolení. Nemohl jsem syna odmítnout a dovolil jsem jim bydlet v mém bytě.
Ale hned na začátku jsem si stanovil vlastní pravidla. Chodím spát brzy, ve 22 hodin, takže prosím, aby po této hodině nedělali rozruch. Přes den by měla být televize stále zapnutá. V kuchyni by nemělo být žádné špinavé nádobí a měla by být vždy čistá.
Přikývli a zdálo se, že souhlasí.
Zpočátku bylo všechno v pořádku, všichni dodržovali pravidla, která jsem stanovila. Když mi něco nevyhovovalo, upozornil jsem je na to, takže okamžitě reagovali a snažili se to napravit.
Pak je to ale zřejmě přestalo bavit a začali se hádat, rozčilovat a vymýšlet si vlastní pravidla.
– Mami, co se to zase děje? Je to jen špinavý hrnek, umyju ho později. Vypni tu televizi, nemůžeš být ani chvilku v klidu!“ rozhořčoval se můj syn.
– Proč každý den uklízíš? Kupte si robotický vysavač. Trávíš tím tolik času a byt je velmi čistý – řekla mi snacha.
– O víkendu nemusíš vstávat tak brzy, protože nás budíš! Je teprve devět hodin ráno a ty už uklízíš byt – vynadal mi syn. každý den si stěžovali víc a víc. Jednoho dne mi došla trpělivost a řekla jsem jim, ať jdou domů.
– Vyhodili byste vlastního syna na ulici kvůli vašim podivným pravidlům? Vždyť víte, že máme těžké životní období a potřebujeme pomoc.
– Ti, kteří pomoc potřebují, jsou živí a šťastní, když ji dostanou, a ne že si stěžují a vymýšlejí si vlastní pravidla. Zvlášť jak jsem zmínil hned na začátku.
– Vždyť je to přece jasné! Syn se rozhořčil a začal si sbírat věci.
Zřejmě čekal, že se mu omluvím a řeknu mu: „Můžeš si tu žít a dělat si, co chceš, a já budu mlčet.“ A on se na to podíval. No, to ne. Nic zvláštního jsem po nich nevyžadoval. Možná jim to nebylo příjemné, ale ani já jsem z toho nebyla nadšená, ale přijala jsem to a nechala je bydlet ve svém bytě.
Na rozdíl od nich jsem ve vlastním bytě a nehodlám se nikomu podřizovat, i kdyby to měl být můj vlastní syn. Věděl, jakou mám povahu a co si myslím o jeho ženě.
Ať se odstěhují do vlastního bytu a tam si vytvoří vlastní pravidla a já je budu navštěvovat a snažit se vytvořit si vlastní pravidla. Chtěl bych vidět, jak by na to reagovali.
