Když jsem byla mladá, pracovala jsem jako zdravotní sestra, ale když jsem se vdala, tak jsem toho nechala, respektive jsem se musela vzdát své práce. Můj manžel byl „první muž ve vesnici“. Všechny dívky za ním utíkaly. Byl to známý rváč, znali ho všichni kromě mě.
Byla jsem pořád zaneprázdněná prací, o životy ostatních lidí jsem se moc nezajímala a neměla jsem čas ani na kamarádky, takže jsem jich měla čím dál méně. Ironií osudu si vybral právě mě. Dva roky se mi dvořil, všemožně se mi dvořil a nakonec si vybral mě.
Začali jsme spolu chodit a o rok později jsme se vzali. od prvního dne našeho manželského života jsem tušila, že něco není v pořádku. Nechoval se tak, jak jsem očekávala, alespoň ze začátku po svatbě. Manžel trávil celé dny se svými přáteli, a když se vrátil domů, choval se, jako bych byla jeho služka.
Manželovo oblečení bylo rozházené po celém domě, špinavé oblečení, hrnky a talíře, které nenosil do kuchyně, protože byl líný. Jeho chování se nikdy nezměnilo. Neustále jsme se kvůli jeho nedbalosti hádali.Takto jsme žili 16 dlouhých a bolestivých let. Jednoho dne položil prázdnou sklenici na noční stolek v předsíni. Uklízela jsem ho a bála jsem se, že se o tu sklenici praštím, ale nechtěla jsem ji uklízet kvůli manželovi. V klidu jsem ho požádala, aby sklenici odnesl do kuchyně, protože mohla při úklidu spadnout.
Manžel samozřejmě řekl, že to udělá později – byl příliš zaneprázdněn sledováním televize. O půl hodiny později jsem se zeptala znovu. Křičel na mě, že ho ruším při jeho nejdůležitějším zápase sezóny.
Pokračovala jsem v úklidu, ale hrnek jsem odložila. O několik minut později jsem vysavačem narazila na noční stolek. Sklenice spadla a rozbila se na malé kousky. Manžel místo omluvy znovu křičel a dokonce na mě mávl rukou, že jsem ho nenechala v klidu sledovat fotbal, a pak to svedl na to, že byl celou dobu s kamarády.
Tohle všechno jsem snášela šestnáct let. Nevím proč, ale ten den, ten pohár, byl pro mě kapkou, která zlomila velbloudí hřbet. Ten samý den jsem si sbalila kufry a odjela k rodičům, načež jsem podala žádost o rozvod.
Teď žiju sama. Ale být sama mi přináší větší radost než žít s manželem. Takže, ač to zní paradoxně, jsem vděčná, že sklenice praskla v tu nejvhodnější dobu.
