Můj syn se oženil téměř před deseti lety; jeho vyvolená žena už měla jedno manželství a krásnou dceru. Přijal jsem dívku i jeho matku. Vždy jsem mladé rodině pomáhal, někdy penězi, jindy péčí o děti, aby si syn a jeho žena mohli odpočinout.
Se švagrovou jsme si příliš nerozuměly, ale nehádaly jsme se. Její první manžel platil výživné, ale s vlastní dcerou nechtěl komunikovat. Loni se vnučka vdávala, ale na svatbu jsme se synem nebyli pozváni, protože říkali, že na hostině budou jen rodinní příslušníci, a jak se ukázalo, my jsme se jí neúčastnili.
Syn sice dívku vychoval, ale staral se o ni deset let. Místo něj byl na svatbě její vlastní otec, který se kromě peněz do jejího života nijak nezapojoval.
Velmi mě to urazilo, protože jsem dívku vždy považovala za svou vnučku a záleželo mi na ní, ale rozhodla jsem se mlčet. Můj syn také mlčel, i když bylo jasné, že je mu celá situace velmi nepříjemná.
Asi před rokem jsem zdědil byt s jednou ložnicí. Našel jsem si nájemníky a dostávám malý příplatek k důchodu. Nedávno mi volala snacha, že její dcera čeká dítě, ale nemá peníze na vlastní byt a žádá vnučku s manželem, aby se nastěhovali do mého bytu, který je momentálně pronajatý.
Ukázalo se, že nejsme tak blízko, abychom dostali svatební oznámení, ale co se týče bytu, jsem stále babička. Zatím jsem na žádost neodpověděla, ale nejspíš odmítnu. Možná je hloupé vzpomínat na to, co se stalo, ale nemůžu odpustit. Divím se, jak můj syn dokázal zapomenout na to ponížení a dál žít se svou ženou.
