Anna Petrovna se cítila velmi osamělá. Dnes slaví 75. narozeniny, ale místo aby je oslavila s rodinou, sedí na lavičce na náměstí před nemocnicí a pláče. Její syn ani dcera matce nepogratulují. Alespoň sousedka z oddělení na ni nezapomněla a dokonce jí dala kapesník a sestřička ji na počest narozenin pohostila jablky. Anna Petrovna byla v dobrém pečovatelském domě, ale tamní personál k ní byl naprosto lhostejný.
Přivedl ji sem její syn. Bydlela ve svém vlastním bytě, když ji syn požádal, aby na něj přepsala majetek; řekl, že se vlastně nic nezmění, že tam bude žít dál. Když byly papíry hotové, syn se nastěhoval ke své matce a jejímu manželovi a snacha byla stále nespokojená se vším, co Anna Petrivna dělala. Syn se matky zastal a pak mu tyto střety začaly být zcela lhostejné.
Pak si Anna Petrivna všimla, že si syn a snacha často šeptají. Později jí řekli, aby si sbalila věci a odjela do penzionu – aby si zlepšila zdraví a odpočinula si. Matka se mu podívala do očí a hořce se zeptala: „Dáváš mě do penzionu za almužnu, synu? Syn řekl, že je to jen na měsíc, ale už se nevrátil.
Uplynuly celé dva roky a syn ani dcera matku nenavštívili. A co bylo nejhorší, kvůli takovému synovi urážela svou dceru. Anna pocházela z vesnice, vzala si tam Petra, žili v chudobě, ale jídlo měli ze zahrady. A pak přišel k rodičům na návštěvu soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě hezky žije. Vypláceli mu dobrý plat a hned mu dali bydlení. Petro přesvědčil svou ženu, aby prodala dům, koupila byt a starý Záporožec.
Její manžel zemře při autonehodě a Anna zůstane sama se dvěma malými dětmi v náručí. Pracovala ve dne v noci – vytírala podlahy, uklízela, aby ušetřila nějakou tu korunu. Myslela si, že postaví na nohy své děti a ty jí pak pomohou. Ale to se nestalo. Syn ji stále obtěžoval – buď aby splatil dluhy, nebo kvůli něčemu jinému. A její dcera Darina se vdala a snažila se s manželem našetřit na vlastní bydlení.
V té době její matka dávala všechny peníze synovi a dceři vůbec nepomáhala a Darina se kvůli tomu často dostávala do konfliktů a říkala, že když nedáš mně, nedávej jemu, šetři si na stáří. Později byla jejímu synovi diagnostikována nemoc, která vyžadovala peníze na léčbu. V tu chvíli už měla dcera našetřenou potřebnou částku na bydlení, ale požádala o trochu víc. Anna nevěděla, co má dělat: synovo onemocnění nebylo vážné, ale jeho zdraví bylo přece jen důležitější, a tak mu peníze dala.
Dcera se urazila, ale nic neřekla a vzala si s manželem půjčku. Později se syn také oženil a rozhodl se koupit dům. Darina se to dozvěděla a řekla jí, že už není její matka, a pokud je to pro ni těžké, ať ji nekontaktuje. A už dvacet let spolu nemluví. Kdyby mohla vrátit čas, ještě by se oběma věnovala, učila by syna samostatnosti; za dceru se tak stydí, protože ji prostě provdala a synovi se zcela oddala.
Přemýšlela o tom, když najednou uslyšela: „Mami! Srdce se jí rozbušilo. Pomalu se otočila. Byla to její dcera. Daria. Podlomily se jí nohy, málem upadla, ale dcera přiběhla a zvedla ji. „Ach, už tě dlouho hledám, bratr se dlouho nepřiznal, ale já mu pohrozila, že se bude soudit o byt, a on se rozešel. S tím vešly do domu a posadily se na gauč v předsíni.
Dlouho si povídali. V té době už měla Anna Petrovna dvě vnoučata a teď dceři vděčně pomáhala. Všichni žijí společně v třípokojovém bytě a Dariinu manželovi to nevadí. On i jeho žena jsou celý den v práci a děti se doma tolik nenudí. Anna Petrovna je teď vděčná za každý den v rodině, kde se cítí potřebná, a na dny v internátu zapomněla jako na zlý sen.
