„Babičku navštěvuji jen zřídka. Prostě nemám čas. Je v domově důchodců a doufala jsem, že tam budou nějaké aktivity. Čekala jsem, že si bude moci popovídat s ostatními staršími lidmi, malovat nebo se dokonce zúčastnit tanečních večerů. Když jsem ji navštívila a viděla realitu takového místa, vyrazilo mi to dech.“
Moje babička je v domově důchodců
Před několika měsíci jsme babičku předali do domova důchodců. Cítila se stále hůř a hůř, nebyla schopna vykonávat základní činnosti. Měla potíže s vařením, úklidem nebo nakupováním. Bohužel jsme jí nemohli poskytnout náležitou péči, vždyť všichni pracujeme.
Našli domov důchodců, který měl volné místo. Mysleli jsme si, že je to dobré centrum. Představovala jsem si, že babička bude mít na místě spoustu aktivit. Jako ve filmu by mohla trávit čas s ostatními seniory, poznala by nové lidi. Doufala jsem, že pro ni budou pořádat malířské dílny nebo dokonce taneční večery! Nakonec jsem ji navštívila a byla jsem ohromená.
Nečekal jsem, že tam bude
Neměl jsem čas ji navštívit dříve. Byl jsem stále v práci, staral se o děti a o dům. Opravdu žiji v neustálém spěchu. Vím, že je to chabá výmluva, ale taková je realita. Co jsem mohla udělat jinak? Chci si odpočinout i o víkendech a o babičku by tam bylo dobře postaráno, takže jsem neměla výčitky.
Nakonec jsem za ní jela. Ukázalo se, že většinou sedí ve svém pokoji a může se dívat na televizi. Nikdo jí žádnou další zábavu neposkytoval. Nemohla jsem tomu uvěřit. Málokdy s někým vůbec mluvila. Starší lidé, kteří v zařízení pobývají, jsou většinou upoutáni na lůžko a upoutáni na svou postel.
Mám ji odtamtud dostat?
Je vidět, že babička je smutná a zlomená. Ani se mnou neměla chuť moc mluvit. Bylo mi z toho velmi smutno, protože předtím byla přece veselá a šťastná. Vždycky nám ráda vyprávěla o svých zážitcích a vzpomínkách na mládí. Teď je zamračená a nemá chuť nic dělat. Dokonce ani nechtěla jíst své oblíbené čokoládové sušenky.
Sama nevím, co si teď počít. Vzít ji odtamtud pryč? Ale kdo se o ni doma postará? Vždyť nikdo nemá čas….
