Maminka byla velmi krásná, ale to byla její jediná výhoda. To říkával můj otec. A já, která jsem ho do morku kostí zbožňovala, jsem všechno viděla jeho očima. Táta učil studenty politologii. Byl velmi chytrý, pocházel z inteligentní rodiny, která maminku hned tak nepřijala. Příběh jejich setkání jsem se dozvěděla až mnohem později.
Otec v rámci panenského studentského oddílu chodil do kolchozu stavět ohrady pro zvířata. Matce bylo sedmnáct let a pracovala jako dojička. Její vzdělání bylo osmá třída, a to bylo na pováženou – ani po mnoha letech života s mým otcem se nikdy nenaučila rychle číst, přejížděla prsty po řádcích a tiše šeptala řetěz slabik. Ale byla neobyčejně krásná! Křehká, s průsvitnou bílou pletí, medově zlatými vlasy po pás, modrofialovýma očima a vypracovaným profilem. Na svatební fotografii vypadala jako obrázek z časopisu. Táta byl vysoký, černovlasý, s huňatým knírem a velmi mužný. Toho léta máma s tátou otěhotněla a on si ji musel vzít.
Ne, nejspíš ji kdysi miloval. Ale rodiče na něj tlačili, vyčítali matce, že ho do manželství nalákala, a univerzita byla plná mladých postgraduálních studentek, které možná nebyly tak hezké, ale byly vzdělané a inteligentní a uměly vést konverzaci. A kromě toho, když se ji otec několikrát pokusil vzít na nějaké recepce a setkání, jedla tak nedbale, neuměla používat příbory a smála se tak hlasitě, že se za ni styděl. Neváhal to říct matce a ta jen se smutným úsměvem zavrtěla hlavou a neodvážila se mu odporovat.
Nikdy jsem nechtěl být jako moje matka. Chtěl jsem, aby na mě byl otec pyšný. Abecedu jsem se naučil ještě před školou a uměl jsem číst mnohem lépe než matka. Celý den jsem cvičila čísla, abych, až se mě otec zeptá na další příklad, mohla správně odpovědět a vysloužit si jeho pochvalu.
U stolu jsem pozorně sledoval, jak se chová můj otec, a napodoboval ho – jedl jsem se zavřenými ústy, neolizoval jsem talířek s chlebem jako moje matka a používal jsem vidličku a nůž. Přes to všechno mě otec neměl nijak zvlášť rád. Dny, kdy jsem s ním mohl mluvit, mi dlouho dělaly radost a já si v duchu prohlížel věty, které mi říkal. A když jsem chodil do druhé třídy, otec nás opustil. Matka mi to dlouho tajila, ale nakonec jsem se dozvěděl, že se seznámil s jinou ženou. Když jsem slyšela to hrozné slovo „rozvod“, napadlo mě jediné: „Kéž by mě otec přijal…“.
Ale samozřejmě jsem zůstala s matkou. Museli jsme se odstěhovat z bytu – patřil prarodičům a ti byli jen rádi, že se mě a matky zbavili. Nějakou dobu nám posílali drobné remitendy – otec každý měsíc a babička k mým narozeninám a na Silvestra.
Ale rozpad naší rodiny se časově shodoval s rozpadem unie, takže otec velmi brzy přišel o práci a remitendy přestaly chodit. Matka si našla práci jako uklízečka na několika místech a myla podlahy od rána do večera. Platili jí málo, výplata často chodila pozdě, takže jsme žili v bídě. V průběhu let matčina krása vybledla a teď už jsem na ní neviděl nic dobrého. V duchu jsem jí vyčítala, že opustila mého otce. A pak se můj otec dal na podnikání. Jednou se u nás doma zastavil, přinesl mi novou bundu a nechal mi nějaké peníze. Ten den se mi na dlouho vryl do paměti: byla zima, právě jsem přišel ze školy a mrznul ve starém kabátě, jehož rukávy mi byly už dlouho krátké. Táta stál ve dveřích, máma byla v práci a nikdo neotvíral, ale neodešel, stál tam a čekal.
Moje duše se zaradovala – otec na mě nezapomněl! Podávala jsem mu čaj s cukrem, donekonečna jsem mu vyprávěla o svých úspěších ve škole, snažila jsem se mu ukázat, jak chytrá holka ze mě vyrostla. Táta mě nepozorně poslouchal, ale neodcházel a dopil svůj čaj. Rozbalil novou bundu, ze které jsem měla radost, položil na stůl peníze a řekl: „Tohle dej mamince. A příští měsíc ti přinesu další.“ ‚Přijdeš na moje narozeniny?‘ zeptal jsem se nesměle. Táta se na mě pozorně podíval, jako by zapomněl, že mám narozeniny až za měsíc.
Pak řekl: „Samozřejmě! Co ti můžu přinést?“ ‚Panenku!‘ řekla jsem trochu rozpačitě – na panenky jsem byla dost velká, ale ta slova ze mě prostě vypadla. Proč jsem chtěla vzít otci z rukou tento symbol dětství? Obvykle mi k narozeninám kupoval knížky.
Dobře, – přikývl, – panenku si můžeš vzít. Když se matka vrátila, hrdě jsem jí o otcově návštěvě vyprávěla. A že přijde na mé narozeniny a dá mi panenku. Nemusím snad ani říkat, že jsem v den svých narozenin utíkala domů, jak nejrychleji jsem mohla, protože jsem se bála, že na mě tatínek nebude čekat. Doufala jsem, že bude stát ve dveřích, ale nebyl tam. Den předtím upekla maminka dort a ráno mi dala nový pruhovaný svetr, který byl zrovna v módě a o kterém jsem už dlouho snila. Dortu jsem se ani nedotkla – čekala jsem na otce.
Ten však nikdy nepřišel. Večer, když se matka vrátila z práce, jsme ho společně snědly. Ale já jsem vůbec neměla slavnostní náladu a nakonec jsem se rozbrečela. Matka to samozřejmě pochopila, ale o otci nic neřekla. Druhý den mi matka předala krabici. „Tady,“ řekla, “asi se zpozdila pošta, měli to přinést včera.
Je to od tvého otce. Otevřela jsem krabici a v krásném růžovém balíčku byla úplně nová panenka. Vykřikla jsem radostí a zeptala se: „Proč nepřišel sám?“ „Asi ho poslali na služební cestu,“ odpověděla matka a odvrátila pohled. „Tahle panenka se stala mou nejoblíbenější.“
Dokonce jsem ji brala s sebou do školy a nebála se posměšků spolužáků. Ale otec se už nikdy nevrátil. A babička mi nikdy neposlala obvyklou složenku jako dárek. Postupně jsem si zvykla, že v mém životě není nikdo jiný než moje matka. Ale otec mi chyběl každý den a všechno, co jsem dělal, jsem dělal v naději, že se jednoho dne vrátí, uvidí, co se ze mě stalo, a bude na mě pyšný. Po jedenácté třídě jsem nastoupil na lékařskou fakultu.
A o tuto novinu jsem se chtěl s otcem podělit tak moc, že jsem se rozhodl najít ho za každou cenu. Matně jsem si pamatoval adresu jak otcova bytu, kde jsem žil osm let, tak bytu prarodičů, který jsem navštěvoval jen o prázdninách.
Aniž bych o tom řekla matce, šla jsem ji vyhledat. V otcově bytě mi otevřela žena a řekla mi, že tu žádní takoví lidé nejsou a že tu žije už sedm let. Chtěl jsem se jí zeptat na předchozí nájemníky, ale zavřela dveře.
V domě prarodičů mi nikdo neotevřel. Už jsem se chystal odejít, když se otevřely další dveře a suchá stará paní s velkými brýlemi se zeptala: „Koho chcete? Já jsem jejich vnučka.
Stařenka si mě pozorně prohlédla a řekla: „No, jestli jste vnučka, tak byste měla vědět, že jsou už mnoho let v hrobě. Zčervenala jsem: „To jsem nevěděla… Moji rodiče se rozvedli a já…. Rozvedli… takže ty jsi Mašenka? – Ano. – Chtěla jsi vidět své prarodiče? – Chtěla. A taky s otcem – Zalapala jsem po dechu. Stařenka se na mě podívala tak, že jsem všechno hned pochopila.
Dítě, a pak byli pryč. Kvůli dluhům. Všechno v jeden den. To všechno kvůli otci… Pravda mě zasáhla tak silně, že jsem nemohla dýchat. Nedělej si s tím starosti, řekla stařena, jsi mladá, celý život máš před sebou. Je tvá matka naživu? Přikývla jsem.
„Přesně tak. Dám ti adresu jejich hrobů, mám ji někde zapsanou. Běž si s nimi promluvit, uleví se ti. Dlouho se přehrabovala v různých zásuvkách, než našla ten správný zápisník. Nadiktovala mi čísla hrobů a řekla název hřbitova.
Poděkoval jsem jí a hned jsem odešel, dokud jsem si to nerozmyslel a strach mě úplně nepřemohl. Všechny hroby byly zarostlé plevelem, neudržované. Sotva jsem je dokázala očistit, abych si přečetla nápisy. Všechny byly seřazené v řadě za sebou, za stejným plotem. Když jsem se podívala na datum úmrtí, uvědomila jsem si, že to bylo dva dny po mém posledním setkání s tátou. Teprve když jsem se cestou domů pohupovala ve staré tramvaji, došlo mi, že není možné, aby mi táta poslal k narozeninám tu panenku.
Od té doby jsem si tu panenku schovávala a odlišovala ji od všech ostatních dárků, které mi máma dala předtím i potom. Ale tahle panenka byla také od maminky, napadlo mě náhle. Na tvářích se mi objevil ruměnec a v krku mi uvízl knedlík. Cítila jsem se zahanbená. Z mého otce se vyklubal obyčejný zločinec, který zabil své rodiče. Ještě že jsme v té době nežili spolu, jinak bychom tam s matkou leželi vedle sebe. Matce jsem o svém výletu neřekl. Lhal jsem a řekl, že jsem byl venku s kamarády. Pak jsem ji objal, řekl jí, že ji mám moc rád, a dodal: „Děkuju ti za všechno.
Maminka byla překvapená a podívala se na mě svýma očima, které časem trochu vybledly, ale pořád měly jasnou barvu chrpy: „Vždycky jsem věděla, že jsi mi tu panenku dala. Proto jsem ji měla tak ráda. Mámě se do očí vyhrnuly velké slzy. Nestyděla jsem se za svou lež. Styděla jsem se za všechny ty roky, kdy jsem věřila, že na ní není nic dobrého, kromě její rychle mizející krásy.
