S přítelkyní jsme se začaly hádat kvůli jednomu tématu: úplně jsem přestala komunikovat se svou matkou. Moje přítelkyně mi chce pomoci obnovit vztah s matkou, ale já jsem neoblomný. Domnívá se, že pokud mám špatný vztah s matkou, bude to tak v budoucnu i s ní a našimi dětmi. Já s ní samozřejmě nesouhlasím. Problém je v tom, že když jsem byla malá, matka si do domu přivedla nového muže, který mě pravidelně týral.
V té době se matka tvářila, že si toho nevšímá. Dodnes jsem jí neodpustila a ani se k tomu nechystám. Před domácím násilím se mě snažili chránit i sousedé, ale matka ne. Právě díky sousedům mě úřady rodičům odebraly. Myslíte si, že byla vaše matka rozrušená? Ne! Byla dokonce šťastná. Ale moje přítelkyně se domnívá, že by se toto trauma z dětství mělo nechat v minulosti a že bychom se měli s matkou zkontaktovat.
Nevidím v tom žádný smysl. Moje matka pro mě není přítelkyní. Nechci ztratit její přítomnost ve svém životě. Nebýt našich sousedů, pravděpodobně bych se nedožila patnáctých narozenin. Můj nevlastní otec by se mnou zůstal, dokud bych nebyla dost stará. Když jsme se chystali pohádat, matka odcházela do jiného pokoje a zavírala za sebou dveře. Tehdy jsem věděla, že v příštích minutách budu muset znovu projít peklem. Domnívám se, že takový člověk se ani nemůže nazývat matkou, nemá právo na odpuštění.
Léta jsem chodila k psychologovi, abych si dala do pořádku své duševní zdraví a svůj vnitřní svět. Stále jsem se s tím úplně nevyrovnala. Zatímco jsem se snažila žít v tom pokoji, ona seděla ve vedlejší místnosti a čekala, až ztratím sílu, aby se mohla vrátit. Na to se nedá zapomenout. Zaslouží si strávit své poslední dny sama. I když to pro ni nebyla žádná škoda.
