S manželem jsme spolu od svých 16 let. Chodili jsme do stejné školy a do stejných tříd. Jsme spolu už 10 let, ale naše láska se ani na chvíli nezměnila. Můj vztah s Andrejovou matkou je komplikovaný. Nikdy mě neměla ráda. Naštěstí žijeme s manželem odděleně od jeho rodičů a s tchyní se vídám jen zřídka.
Vztah s manželovým otcem je jiná věc. Já mu říkám otče a on mi říká dcero. Chvíli trvalo, než jsme se spřátelili, ale ze začátku bylo všechno v pořádku. To ale není jediný problém v našem rodinném životě. Nemůžeme mít děti, ať se snažíme sebevíc. Moje tělo by dítě neuneslo, ale my s manželem jsme si dítě přáli víc než cokoli na světě. Bylo nám doporučeno podstoupit IVF.
Při jiné příležitosti jsem otěhotněla, ale bohužel jsem brzy potratila. Nechci se na ten okamžik soustředit. Protože mi to téma stále není příjemné. Asi o půl roku později se stalo, že Andrij musel odjet na týden pracovně do jiného města. Pak k nám přijel tchán, protože věděl, že hodně pracuji a jsem hodně unavená, a v takovém stavu, zvlášť když je člověk doma sám, se mu vůbec nechce vařit.
Abych to zkrátila, Semjon Viktorovič mi pomáhal s domácími pracemi: vařil jídlo, zapínal pračku, myl nádobí… Nežádala jsem ho o to, dělal to, když jsem byla pryč. Když se Andrej vrátil, dozvěděli jsme se dobrou zprávu: čekáme dítě. Moje štěstí neznalo mezí. Několik dalších dní jsem chodila s největším úsměvem na tváři, stejně jako Andrej a Semjon Viktorovič.Jen tchyně tu zprávu přijala trochu chladně. Porod byl těžký jak pro mě, tak pro našeho syna Viktora. Ale na tom nezáleželo. Z obchodu s alkoholem jsem odcházela šťastná se synem v náručí. Když jsme přijeli domů, přivítali nás manželovi rodiče. Tchyně mě navzdory mému očekávání objala, a dokonce se s vnukem pomazlila v náručí.
Semjon Viktorovič celý den skákal radostí. Druhý den se tchyně vrátila do starého stavu, ale my jsme si jí nevšímali. Čas plynul. Rozhodli jsme se oslavit Nový rok u Andrejových rodičů. Seděli jsme u stolu a všichni byli šťastní, až na tchyni. Seděla naproti mně a pozorovala nás se senem na klíně.
– Jen slepý by si nevšiml Viktorovy podoby s dědečkem – neodolal a řekl to tchyni. Ukázalo se, že si spočítala čas a „vyvodila závěry“. Argumenty byly nanejvýš přesvědčivé: od manžela jsem otěhotnět nemohla, a jakmile odešel, otěhotněla jsem; zároveň se mnou Semjon Viktorovič ještě nějak žil.
Nikdo ovšem tato slova nebral vážně. O skandálech a hádkách, které po tomto prohlášení následovaly, ani nebudu mluvit. Po rozhovoru s mým synem a jejím manželem se tchyně zřejmě uklidnila, ale na vnuka se dívá se stejným opovržením jako předtím. Ještě musím absolvovat test DHK. Už jen z tohoto důvodu je pro mě ponižující, že jsem ho ještě neudělala.
