Už třiadvacet let jsem vdaná za Martina, který je o sedm let starší než já. Zpočátku jsem si jeho přílišné náklonnosti k matce nevšímala, ale teď mě to nesmírně dráždí. Dřív jsem si myslela, že má jen velmi přátelskou rodinu, ale teď si uvědomuji, že je to jen prach v jeho očích. Po svatbě se situace jen zhoršila, dobré je, že žijeme odděleně a já můžu spát bez tchyně.
Tato žena je přítomna ve všech oblastech našeho života, volá mu několikrát denně a manžel mi řekl, abych mu nevolala do práce. Samozřejmě celý limit hovorů zabírá jeho matka. Stále jí popisuje každý svůj krok: co měl k snídani, jak šel do práce, kdy se vrátí domů, jak přes den pracoval, se mnou nesdílí téměř nic.
Stále mu dává rady, „návody“, jak se zlepšit, co má zítra udělat. Večer jsem se vrátila z práce, tašky v ruce, a hned jsem běžela do kuchyně připravit milovanému večeři. Když bylo vše připraveno, přišel a řekl, že už jedl u své matky. To mě velmi ranilo, protože jsem se pro něj snažila udělat maximum, je to přece můj manžel.
Když navštívíme jeho matku, celé hodiny mi vypráví o svém synovi, o tom, jak ho porodila, jak ho vychovala, jak voní mlékem, jak ho koupala a podobně. Chápu, že je na svého syna pyšná, ale já si vzala dospělého třicátníka, ne malého kluka.Nedávno jsem měla horečku, ale nesměla jsem o tom mluvit, protože byl doma z práce a čekal na večeři. A jeho matka zavolala, že má vysoký tlak, a on se okamžitě zhroutil a uprostřed noci k ní spěchal taxíkem. Nedávno mě manžel překvapil: přiznal se, že několikrát žádal matku o svolení k naší svatbě, protože jsem se jí zpočátku nelíbila.
Teď stále častěji mluví o tom, že by chtěl mít děti, ale já si nejsem jistá, jestli jsem připravená mu dítě porodit. Sám je jako dítě a nedá se od něj očekávat, že by nám jako manžel pomáhal, a tchyně bude určitě pořád s námi – to je fakt. Matkou mého dítěte bude moje tchyně, ne já.
Když se někdy cítím špatně, nesmím o tom ani mluvit nahlas. Ale stačí, aby si matka postěžovala na jeho zdraví, a hned je objednán taxík a on spěchá matce na pomoc!
Sedím a přemýšlím: samozřejmě, že matka je matka, je to pro každého nejdůležitější člověk, já mu jeho matku nenahradím, a ani nechci, ale tak ráda bych se pro něj stala tím nejdůležitějším člověkem, jen mám pochybnosti, že se mnou bude „na horách i v údolích, až do konce svých dnů“, takový vztah má jen s matkou, a já chci, aby mu bylo dobře.
Už teď přemýšlím o naší budoucnosti a o rozvodu. Snila jsem o tom, že se budu cítit jako za zdí, že vedle mě bude sebevědomý muž, ne další dítě. A tchýni je teprve 53 let, je to její jediné dítě, myslím, že by nesouhlasila s tím, aby naše rodina zůstala sama.
Co byste mi v této situaci poradili?
