Bylo mi dvacet, s manželem a synem jsme se večer procházeli v parku s kočárkem a povídali si o různých věcech, když jsme uslyšeli ženský křik. Manžel se bez rozmýšlení rozběhl tím směrem, já za ním. Na cestě křičela dívka, která se držela stromu, a poblíž byli dva muži – jeden jí vytrhl tašku a druhý ji držel pod krkem a rukama jí sahal pod šaty. První muž náhle udeřil toho, který držel dívku; ten vykřikl a upadl.
Druhý muž překvapením upustil tašku a dostal ránu do čelisti. Upadl na zem, zatímco muž přiskočil k prvnímu muži a znovu ho udeřil do hlavy. Celkově teď oba muži leželi na trávě; muž kryl dívce záda a připravoval se na boj. K žádnému boji však nedošlo. Druhý muž se probudil a vykřikl: “To je ono, člověče, to je ono! Vzal jsem svého přítele a odtáhl ho pryč. Přiběhli jsme k dívce a začali ji uklidňovat; všiml jsem si, že je těhotná – měla už tak velké břicho. Tak jsme ji posadili na lavičku, dali jí napít, přivedli ji k rozumu a odvedli domů.
Velmi nám poděkovala. Asi o týden později se s námi sešla v tomtéž parku i se svým manželem. Její manžel ke mně přistoupil, potřásl mi rukou, upřímně mi poděkoval za záchranu své ženy, pozval mě na návštěvu, řekl, že kdybyste něco potřebovala, zavolejte nám, a dal nám své telefonní číslo.
Nabídku jsme nevyužili, protože jsme se brzy přestěhovali do jiné oblasti a všechno se nějak zamotalo a zapomnělo. Uplynulo 23 let, náš syn dospěl a začal chodit s dívkou – milou, dobře vychovanou, hezkou. Moc se nám líbila a často jsme syna žertem trápili, kdy se seznámíme s jejími rodiči – byl čas svatby, takovou holku jsme nemohli nechat odejít.
A pak přišlo neštěstí – manžel dostal infarkt, odvezli ho do nemocnice, diagnostikovali mu chronické selhání srdce, potřeboval transplantaci srdce a spoustu peněz na operaci. To, co jsme v té době měli, nestačilo, tak jsme začali shánět peníze od příbuzných; a pak přišel můj syn, prý řekl své přítelkyni o našem trápení, ona má bohaté rodiče, a ti se nabídli, že nám pomohou. Pořád jsem přemýšlela:
“To je hrozný důvod k setkání.” A tak rodiče té dívky přišli do nemocnice navštívit mého manžela a zároveň si s ním promluvit. Abych byla upřímná, já jsem je nepoznala, ale oni poznali mě a mého manžela okamžitě, i když od té doby uplynulo tolik let. Jakmile vstoupili na oddělení, zastavili se a podívali se na sebe; ona začala plakat a on přišel, podal mému manželovi ruku a obrátil se ke mně a řekl: “Dáme vám tolik peněz, kolik budete potřebovat. Už jste uhodli, že to byla ta samá dívka a její manžel, které jsme zachránili.
Byli jsme tak šokováni, že to nelze vyjádřit slovy. Lidé si na nás pamatovali tolik let a naše děti se chystaly uvázat uzel. Je to neuvěřitelné, ale stává se to. Můj manžel podstoupil operaci, nyní se zotavuje, naše rodina se brzy vdá a my jsme kromě naší krásné snachy našli i úžasné přátele.
