V noci mi zavolala mladší sestra Veroška: „Táta tu není, volala máma, je konec.“ V noci jsem se vrátila domů. Telefon mi vyletěl z ruky, rozbrečela jsem se a bylo dobře, že u mě byl manžel, pevně mě objímal a měl pro mě pochopení.
Musela jsem se sebrat a jít za Verčou, je velmi citlivá, sama se s těmito myšlenkami a zprávami nedokáže vyrovnat.
Myslím, že za to může naše maminka, že Věra ve svých třiceti letech neudělá krok bez rodičů nebo beze mě.
Když si potřebuje dojít do lékárny, jde vždycky se mnou, když si potřebuje vzít půjčku, vyřizuji papíry já. Moje matka vždycky chránila svou Věru před nepřízní života, ale se mnou to bylo jinak.
Od dětství jsem cítila od matky určitý chlad, a tak jsem se v mládí osamostatnila. Otec se však k nám oběma choval stejně dobře a teď už není. I když jsme všichni předem věděli, že otci zbývá už jen velmi málo času…Měla zhoubný nádor, nedalo se s tím nic dělat. Všichni už byli na tuto tragédii připraveni. Přijeli jsme s Vírou do matčina domu. Objala Viošku kolem ramen, pevně ji objala a mě si nevšímala – byla jsem na to zvyklá.
Po tolika vzlycích mi matka řekla, že otec všechno odkázal Vioce. O dědictví jsem se nestarala, nečekala jsem ho, zvlášť když máme s manželem vlastní byt.
Když Věra konečně usnula, zavolala si mě matka k vážnému rozhovoru. Mlčela jsem jen proto, že mě o to požádal tvůj otec, ale teď už ti to můžu říct.
Nejsi moje dcera. Tvůj otec, když byl mladý, běhal sem a tam mezi mnou a jí… vybral si ji, ale ona porodila a zemřela. Pak za mnou tvůj otec přišel s tebou v náručí… Dobře, už to chápu.
Bylo pro tebe těžké 42 let lhát, děkuji ti, že jsi byla „máma“. Už tě nebudu obtěžovat. Přijala jsem tu zprávu velmi klidně.
Dokonce jsem byla v šoku, protože tahle zpráva mi všechno vysvětlila a objasnila. Proto se ke mně „máma“ chovala tak chladně. Přišla jsem o otce i matku v jeden den.
