Chystám se stát potřetí matkou, ale zdá se, že z této zprávy máme radost jen já a můj manžel, protože ostatní příbuzní, babičky našich dětí, se o vlastní vnoučata a jejich pohodlný život prostě nestarají.
Faktem je, že já, můj manžel a děti žijeme ve stísněném jednopokojovém bytě, zatímco naše babičky si užívají života ve vlastních domech a na pomoc svému jedinému příbuznému ani nepomyslí. Jsem jediné dítě svých rodičů. Moje matka a otec žijí sami v třípokojovém bytě.
Ne, nemyslete si, že jsem sobec a nechám rodiče na ulici. Mají dům na venkově, kde žijí většinu roku, a do města se vracejí jen v zimě. Snažil jsem se rodičům navrhnout, že by nám mohli svůj byt poskytnout celoročně, ale vymlouvali se, že záchod je venku a, topí se jen kamny a není tam takové zázemí jako ve městě. Řekněte mi, chtějí starší lidé žít v paláci? Moje matka, moje matka, to je jiný příběh.
Nejspíš ani nezná jména svých vnoučat, protože dýchá dcerou a o syna se nezajímá, i když jí musím připomenout, že to syn z ní udělal babičku, ne dcera, které bude brzy třicet a nikdy se nevdala. Celkově, jak si asi umíte představit, náš příběh není zrovna nejlepší.
Nikdy by mě nenapadlo, že v tomto věku zůstanu bez rodiny a sama se svými problémy. Vždyť my s manželem nežádáme mnoho – – jen za nehty, a ne pro sebe, ale pro pohodlí našich dětí, vnoučat našich rodičů… Když si nemůžeme koupit byt, znamená to, že zůstaneme bez něj? Kam se poděla příbuznost?
